Před pár dny jsme si s Adonisem usmysleli, že pojedeme do Albánie navštívit našeho anglického kamaráda Boba, který se tam před dvěma lety odstěhoval. Psala jsem také albánskému kamarádovi Altinovi, jestli tam zrovna nebude, ale odepsal mi, že že v Čechách a pokud budeme chtít jet do Argyrokastra, máme si prý v místním kiosku vyzvednout klíče od jeho domu, kde můžeme přespat, a pak je tam zase nechat…
Adonis zásadně odmítal jet přímou lodí, protože mu 19 eur za jednu cestu připadalo jako zlodějna. Takže se v půl šesté ráno vypravil na trajekt se svým starým skútrem, po dvou hodinách plavby se dostal na pevninu, a ač mu po cestě v horách byla docela zima, hřálo ho vědomí, že ho celá cesta tam a zpět stojí tolik, jako mě jen jedna cesta.
Já jsem volila pohodlnější cestu přímo, a tak jsme se v půl desáté sešli v albánském přístavu městečka Saranda. Byl krásný slunečný den a my jsme se vydali na snídani do jedné kavárny u moře, kde nás obsluhoval mladý číšník jménem Yetti, který si na Adonise pamatoval z loňska a hned ho běžel uvítat. Adonis si myslel, že Yetti je přezdívka, kterou si vymyslel náš kamarád Bob, aly záhy jsme zjistili, že Yetti je číšníkovo skutečné jméno a že ani netuší, kdo je jeho známý jmenovec. Yetti nám přinesl omeletu, kávu a čaj a my jsme pozorovali dění okolo sebe.
Okolo poledne se z nedaleké mešity ozval muezzin svolávající věřící k modlitbě. V Sarandě vedle sebe žijí muslimové, křesťané i ateisté ve vzácné symbióze.
Poklidné městečko, kde každý každého zná, se od mé poslední návštěvy opět změnilo. Vyrostlo zde mnoho nových domů a promenáda kolem moře je lemována vzrostlými palmami, restauracemi a kavárnami. Takové malé albánské Monako, dalo by se říci.
Kousek nad promenádou ale začíná úplně jiný svět. Svět polorozbořených bunkrů, nedostavěných silnic a odporných hnědých paneláků z doby socialistické vlády Envera Hoxhy. Muži zde sedí u stolků a hrají domino nebo pijí kávu v jednoduchých špinavých kavárnách. Místní lidé prodávají na ulici kdeco, od slunečnicových semínek po mušle zbavené skořápek ve velkých pet lahvích. Ulice jsou často rozkopané a špinavé, ale přesto má místo svoji přívětivou atmosféru.
Po procházkách a dobré večeři si v našem malém hotýlku zatahujeme závěsy a jdeme spát. Ráno nás ale budí sluníčko a šumění moře. Jdu se rychle vykoupat, což tu místní lidé v březnu ještě neviděli. Zastavují se na promenádě a fotí si mě svými mobily. Pak jdeme ještě jednou na omeletu k Yettimu, který už ví, že jsem Češka a teď se mě úplně vážně ptá, zda jsem velvyslankyně. Směju se a říkám, že ne, že pracuju s turisty. „Aha, fyzioterapie,“ překládá si moje slova po svém a pak se ptá Adonise, jestli by mu dal svoje číslo, prý nás chce přijet navštívit na Korfu. A pak nám dává svoje, abychom mu zavolali, než přijedeme příště. Nevíme přesně, proč bychom to dělali, a tak Adonis vtipkuje, že asi aby nás čekal s naší omeletou už v přístavu a Yetti vážně a souhlasně pokyvuje hlavou.
Adonisova prastará motorka nejde skoro nastartovat a Adonis nahlas přemýšlí, co udělá, pokud někde po cestě vypoví službu. Nemůže se totiž na albánském území nikam dovolat ze svého telefonu. Rozhodnu se, že oželím pohodlnější a dražší cestu zpět, a protože je opět nádherně, nasedám na motorku za svého muže a jedu zpátky s ním, aby nebyl sám. A já taky.
Starý skútr nakonec naskočí a my za sebou necháváme panelové město Saranda plné protikladů, krásné i otřesné zároveň. Krajina směrem k řeckým hranicím není nijak zajímavá, kromě pár stád ovcí a několika policejních zátarasů.
Za hranicemi už jsem zase doma, v našem milovaném Řecku. Po cestě vidíme prodavače pomerančů, Adonis přibržďuje, ptá se, kolik stojí, a pak chce jeden ochutnat. Prodavač mu ho hodí, Adonis ho chytí a začne loupat přímo před ním. Kousky kůry dopadají na prašnou zem, prodavač nic neříká, já jen v duchu kroutím hlavou, Adonis se tváří kysele, protože pomeranče prý nejsou moc dobré, a tak vrací prodavači oloupanou půlku, prodavač kupodivu celkem přátelsky pozdraví a jedeme dál. Balkánská svoboda a romantika k nezaplacení….
a pro ty, kteří nesledují mé FB stránky, ještě toto video:
Jako bych to projela s Vámi, Pavlo.
„V Sarandě vedle sebe žijí muslimové, křesťané i ateisté ve vzácné symbióze.“
A to byla Albánie od konce války až do roku 1990 prohlášena za ateistickou zemi a jakéhokoli náboženství bylo přísně zakázáno, byla první a vlastně i jedinou oficiálně ateistickou zemí na světě.
Jediné pozitivní z té temné doby bylo, že roku 1968 vystoupila na protest proti okupaci Československa z Varšavské smlouvy.
přesně, mirko. myslím, že možná s tím souvisí to, že jim je vlastně jedno, kdo je jakého vyznání? nevím, ale zdá se, že všichni po těch letech půstu něco hledají. i když možná návštěva kostelů souvisí také s tím, že z toho plynou různé výhody, jako třeba různé hodiny angličtiny zdarma a tak.
Člověk si klade otázku,proč je Albánie,jinak krásná země,hezky upravená jen u pobřeží a v letoviscích a dále obnova pokulhává.Odvážná to cesta Adonise na skútru a sami dva?Také jsem uvažoval o výletu na pobřeží Albánie a to hezky natočené video mi to alespoň přiblížilo.Jako bych tam byl.
tak to je asi celkem jasné. tam, kde jsou turisti, jsou i peníze. albánie je pořád opravdu chudá země. a zas tak odvážné to nebylo, je to kousek, na skútru jen asi hodina a půl.
Koncem 50. let jsem studoval v Bratislavě s jednou Albánkou. Byla velmi krásná, jmenovala se Liliana Polena a byla dcerou ministra chemického průmyslu vlády. Na chemickém plesu jsem byl jediný, co se odvážil s ní tančit. Nikam jsem se nedostal, stále se jen vyptávala, proč pro ni nikdo nechodí. Já prvňák jediný asi jsem nevěděl, že má dost drsný nesmlouvavý hlídací doprovod. To je prosím vše oHodžovy mých poznatcích o Albanii
no vidíš!! najdeme lilianu na facebooku?, 🙂
Těžko, byla můj ročník. Tyto jižanky nejsou jako víno, co s věkem atd. Koukni do zrcadla /nejlepší značka/ a koukni se na ulici, Řekyně nebo Albánky v 75, brrr.
Před nějakou dobou mi bylo naznačeno, že správně neužívám FB, tak jsem odejít a nerozčiluji se.
No a na staré lásky se kontakt najde. Jestli jsem někoho nenašel, nejspíš jsem nehledal.
Albánii jsem zatím vždy jen míjel na trajektu, i když z některých částí Korfu je to skutečně jen co by Imrich Bugár kamenem dohodil :-). Zajímavá země s obrovským potenciálem, u které si člověk pořád klade otázku, jestli je vůbec dobře veškerý ten potenciál využít…
naštěstí to není na nás. příště se tam zajeď alespoň na den podívat! stojí to za to!
Dobrý den Pavlo, vaše vyprávění mě pokaždé pohladí po duši moc děkuji Dáša
to mě opravdu těší! děkuji!
Dobrý den,
byli jsme v Sarande cestou z Řecka před 9 lety, teď koukám podle videa, že tam opravdu vyrostla spousta domů. Ale už tehdy tam bylo příjemné pobýt 🙂 Vloni jsme se vraceli přes Albánii z Korfu, vnitrozemím a část stejnou cestou. Zdálo se nám, že za ty roky se tam hodně věcí změnilo k lepšímu. Albánie je krásná a Korfu nemá chybu! Taky bych tam někdy v důchodu ráda pobývala déle. Přeji hodně štěstí ve Vašem podnikání, ať se vše daří!
Vlasta
Ano. Albanie se hodne meni. Mam projety jen maly kousek, dnad budu nekdy moci projet vice. Dekuji za vzkaz a moc zdravim!!