Zimní plavci (…a já)

Je zvláštní, že člověk nikdy nedovede docenit to, co má a stále by chtěl něco jiného. Nedávno jsem se tu bavila s jednou kamarádkou Češkou, která mi celá nadšená vyprávěla, jak se těší do Čech na Vánoce, konečně prý tam bude pořádná zima a sníh, koledy a cukroví a stromeček a kapr, jak prý můžou Řekové cítit vánoční náladu, když je venku 21 stupňů?

Zajímavé. Přitom když tak procházím blogy ostatních, zdá se mi naopak, že by kdekdo trochu tepla uvítal a klidně by zimu raději vypustil. Já tedy určitě.

Rozhodla jsem se, že budu plnými doušky vychutnávat to, co se mi zrovna nabízí. Včera jsem totiž byla s Ofélií na procházce a přišla jsem k jednomu starému větrnému mlýnu u moře, kde posedávalo snad deset lidí. Všichni svlečení do plavek, pod sebou ručníky, se vyhřívali na sluníčku a když jsem se podívala do moře, plavalo tam nejméně dalších pět lidí a tvářili se přitom tak, jako kdyby moře byly termální lázně. Úplně jsem jim tu odvahu a pocit svobody zazáviděla.

Ano, zimní plavci. Je jich tu několik skupin. Dělí se na skupiny podle místa, kam chodí plavat a taky na zimní plavce za každého počasí a zimní plavce za hezkého počasí. Většinou jsou to lidé /ženy zastoupeny v nepatrně větším množství než muži/ ve věku od 50 do 100 let, lehce obtloustlí, zimní plavání berou jako společenskou událost. Řekové a Řekyně, pár Rusek drbajících opodál sedící Ukrajinky a několik nedefinovatelných dalších národností.

Často jsem přemýšlela o tom, jestli je plavání v zimě v moři vůbec zdravé. Pod těmi zimními plavci bych si spíše představovala svěže vypadající, štíhlé lidi, ale je pravda, že samozřejmě nevím, jak by tihle lidé vypadali, kdyby v zimě neplavali vůbec.

A tak jsem se dnes rozhodla, že půjdu taky. Protože potřebuji ale někoho s sebou, jinak by za mnou do moře vlezla i Ofélie, podařilo se mi přemluvit Adonise, který se pro věc celkem nadchnul a oznámil mi, že bude plavat taktéž. /Neuvěřitelné, Adonis doposud plaval pouze dvakrát za léto a to vždy uprostřed srpna, když mívá moře tak okolo 26 stupňů/.

Slavnostně jsme tedy před polednem vytáhli jízní kola, nasedli a vydali se směrem k mlýnu. Tam jsme to projeli po betonovém molu až k majáku. Po včerejšku už mě všichni plavci poznali a začali mi přátelsky mávat. Adonis se s několika z nich dal do řeči, aby se jich zeptal, zda jsou vůbec někdy v zimě nemocní a jestli si myslí, že by mohl dostat infarkt a potom jim povyprávěl celý svůj životní příběh, jak už to u něj tak bývá, když se zapovídá. Já jsem se mezitím svlékla do plavek a hrdinně strčila do moře palec u nohy. Ofélie se rozeřvala na celé kolo, protože chtěla taky. Svlékla jsem jí punčocháčky, nechala ji cáchat se ve vodě a po asi deseti minutách dramatického osmělování jsem se pustila do plavání. V první chvíli se mi zdálo, jako by mnou projelo tisíce malinkatých jehliček, ale po chvilce moje tělo tak otupělo, že jsem získala pocit, že ve vodě můžu strávit klidně hodinu.

Adonis šel překvapivě bez jakýchkoliv cavyků těsně po mě. Vedle něj se koupala prababička s gumovou čepicí na hlavě, která se při plavání snažila chytit rybu na vlasec. Kousek od ní plaval muž s potápěčskými brýlemi, který zase lovil mořské ježky a hned na břehu je potom louskal vejpůl, kapal citronem a rozdával svým spoluplavcům. My jsme se oblékli a vydali se na cestu zpět. A já se raduji z toho, co mám, a to je opravdu skvělý pocit.