Už je mi skoro třináct, to znamená, že už chodím na gymnázium (u vás jako sedmá třída). Vybrala jsem si hudební školu, protože jsem si myslela, že to je přesně škola pro mě. Ukázalo se ale, že jsem se mýlila.
Než ale budu pokračovat, chci něco dodat. Nevím, jestli je to tak i u vás, ale v našem městě se většina holek podobá jedna druhý. Stejné zelené bundy a stejné účesy. Když mi jednou maminka přišla naproti ke škole, zavolala asi na pět různých holek „Ofi!“, než m našla. Pak se mě ptala, jakto, že jsme všechny stejné? Prý jestli ji klame zrak, protože už není nejmladší, nebo je to nějaká móda?
Odbyla jsem ji tím, že máme klub zelených bund a tohle je naše uniforma, ale abych pravdu řekla, ani já sama nevím, proč to tak je.
Ale teď vám teda vysvětlím, proč se mi v té škole nelíbí. Jestli jste četli pár blogů, tak víte, že mému bratrovi Janisovi se ta škola naopak líbí moc. Ale my prostě nejsme stejní a skoro na ničem se neshodneme. Máme jiný názory, přemýšlíme jinak, máme jiný zájmy, jinej charakter. Jen někdy si rozumíme – buď když se spojíme proti rodičům nebo spolu děláme pískací duety, ale to mě stejně většinou okřikuje, že pískám falešně. (Přesto se ale máme rádi).
Škola sama o sobě je celkem dobrá, ale má hodně špatných stránek. Kromě toho, že pořád chybí učitelé, takže skoro nic neděláme, nebo učitelé i děti přecházejí na jinou školu, takže se nám neustále mění rozvrh, ale nejzvláštnější jsou pro mě děti. Samozřejmě, že nějaký dobrý kámoš se tam najde, ale většina dětí jsou trošku burani. (Nevím, jestli je to to správné české slovo). Asi si myslely, že když jdou na hudební školu, že se tam nebude nic moc dělat, a hodně z nich má dost zvláštní zvyky. Mám nekonečný seznam věcí, co ty děti udělaly nebo řekly, ale já vám napíšu jen pár. Nedávno mi jeden kluk prostě jen tak hodil kus pizzy do obličeje (když jsem to šla říct učiteli, tak mi odpověděl, že si mám dávat větší pozor, ale jak asi?). Jedna holka zase, která miluje nějakou hudební kapelu, si jejich obrázek vždycky dává jako tapetu do mobilu. Jednou ale přišla a místo kapely tam měla tapetu Ježíše.
Docela jsme se tomu divili, ale ona nám vysvětlovala, že jí její máma ten mobil furt bere a vždycky jí tu tapetu tajně změní na Ježíše. Nefeli si zase holila chloupky na čele (ony ty holky tu jsou fakt některý pěkně chlupatý) a omylem si oholila i půlku obočí.
Jednoho dne jsem přijela autobusem do školy, a před branou bylo natlačených hrozně moc dětí, které pokřikovaly a nechtěly pustit učitele dovnitř. Když jsem se přidala k hloučku, pochopila jsem, že tohle je okupační stávka. Děti protestovaly proti jízdnímu řádu autobusů, a že škola nenabízí obědy, přestože to pak stejně žádnému z dětí nechutná. Protože já jsem neměla proč stávkovat, šla jsem raději s holkama na zmrzlinu, a vůbec nikdo to nekontroloval, že odcházíme. Další den stávka skončila, a představte si, že se ve škole opravdu začalo vařit! Když byl čas k obědu, děti se nahrnuly do jídelny, začichaly, pochopily, že jídlo bude asi nepoživatelné, tak se zas hrnuly k východu. Většinu jídla si odnesly domů uklízečky školy. Jednou tam zavoněly řízečky, tak jsem si šla taky dát, ale později mě pěkně bolelo břicho a sedm dětí skončilo u školní zdravotnice.
Legrace byla, že když jsem nastoupila do téhle školy, všichni se mě ptali, jestli jsem sestra Janise, protože naše příjmení má na Korfu jen naše jedna rodina. Pár učitelů se ptalo vyloženě s radostí: „Ty jsi sestra Janise?“, ale většina ostatních se ptala na to samé s kyselým obličejem, takže jsem nevěděla, jestli ho mám raději zapřít, protože kdoví, co jim udělal.
Možná se ptáte, jak se na to tvářil Janis, když jsem přišla do jeho školy? No, ehm, moc se neradoval. V autobuse se ho kámoši ptali, jak se jmenuje jeho ségra a on tvrdil, že neví. Pak jsme měli zkoušku se školní kapelou a dirigent se mě ptal, jak se jmenuju a pak hned, jestli jsem ségra Janise, tak jsem hrdě odpověděla, že jo, protože Janise mají učitelé hudby opravdu rádi. A on se zamračil a řekl: „Hm… to je teda zvláštní, protože jsem se před chvílí ptal Janise, jestli je holka tohohle jména jeho sestra a on tvrdil, že tě nezná…“ No prostě sourozenecká láska…
Bravo! genialni cteni! chybi jenom ilustracni foto holky, co si holi celo…
hahaha. to bych taky ráda viděla!!
Nádherné, moc jsem se pobavila, zvlášť o té školní jídelně, tím ovšem nechci říct, že je to stejné jako u nás.. ..cha cha.!
Ani se nedivím, že učitelé věčně neučí, když si děti dovolí to, co si dovolí… píšu s nadsázkou, ale myslím to vážně!
A Pavlo, už o vaší rodině vím hodně, jen mi stále vrtá hlavou, jaké příjmení mají děti a manžel, znám jen jejich jména. Troufla jsem se zeptat, když to tak pěkně Ofélie nadhodila. Jinak ji moc chválím za její otevřenost. Máte šikovnou slečnu.
Moc Vás zdravím a pište častěji, v tenhle neutěšený zimní čas mě Vaše příhody vždy pobaví. Věra
milá věro, budu se zase snažit psát, ale nějak nestíhám, tak třeba to ofélie vezme za mě. příjmení na blog psát nebudu, až se někdy uvidíme, tak vám ho řeknu 🙂 mějte se krásně.
Mezi sourozenci takové zapírání dobře znám: Taky jsem nějak „nemohl poznat“ svou sestru Evu, když nastoupila na stejnou školu, kam jsem už pár let chodil. Ale myslím, že to není nic výjimečného a děje se to i v lepších rodinách: Třeba můj svatý jmenovec má v tomto ohledu hned trojité máslo na hlavě :-).
kdo je tvůj svatý jmenovec a proč má trojité máslo??
Asi svaty Petr pravdepodobne
Skvělé! Upřímně gratuluji, vypravěčské nadání se v rodině dědí. Moc mě to pobavilo, výstižně napsané, bystré a zajímavé postřehy.
Moc děkuji za příjemné a zajímavé čtení.
díky, ofélie bude mít určitě radost!!
Hezky a s vtipem popsaná situace na školách u vás.Ofélie se vyzná a myslím,že se neztratí.Má být po kom.Staré pořekadlo,jablko se od stromu daleko neodkutálí,naštěstí.
no, někdy právě nevím, zda je to dobře nebo špatně :))
Šikulka Ofélie, vtip a postřeh v každém odstavci. Ale přece jen si říkám, že i když mám k českému školství výhrady, jsem ráda, že neučím v řecké škole :-). Moc hezky napsané, nutí to přemýšlet o pestrosti lidské mentality a souvislostech, co ji utváří. Dík.
ofélie má vypravěčské nadání, ale je strašně líná, což má, zřejmě obojí, po mně…
Mé děti též chodily v Řecku do školy a navíc jsem je učila školu českou a v létě pravidelně dělaly rozdílové zkoušky v Čechách.
Když jsme žili v Řecku, byla jsem velkým kritikem. Systému, školství, zdravotnictví, mentality. Žijíc opět v Čechách jsem Řecka velkým zastáncem.
Co se školství týče, je to na dlouhou kapitolu. Ale věřte, že je to hodně o lidech, o učitelích. Všude najdete plusy, ale i mínusy….
Tak to Vás moc obdivuji, že jste je učila českou školu!!! To je skvělé. Já vím, že je vše o lidech. Tady to školství je strašné, ale zase je tu dobré podnebí a bezpečno. Všude je něco…
P.Katela
Plně s Vámi souhlasím a je to přesně tak,jak to píšete!!
No, kdo někdy viděl jíst Ofinku………..:-D
… hihi. co na to Ofelie?? jsi tu nekde?
ja jim jen řízky s bramburkama
😀 vidíš, Modono, cos je to naučila??