Z deníčku Ofélie III.

Tenhle týden byl zvláštní, ale hlavně vtipnej .

Všechno to začalo v pondělí ráno ve škole s paní učitelkou. Je známo, že naše učitelka je dost pitomá a pořád křičí. Jenže ona dneska křičela úplně přehnaně. Důvodem byl jeden spolužák,, který má jeden sešit na všechny předměty, což učitelku strašně vytočilo , a tak sin a něm vylila zlost, kterou v sobě skrývala snad roky. Pak přišla na řadu kontrola NAŠICH sešitů, jako kdybychom tam snad skrývali nějakou bombu či co. Na druhý den se stala učitelka ještě nesnesitelnější. Když kolem ní procházel jeden kluk ze třídy. Pronesla nahlas přede všemi, že by nebylo špatné se občas osprchovat a přitom se na něj významně dívala. Pak nám dala slohovku za domácí úkol a odešla.

Ve středu si pak ty naše slohové práce pročítala a začala na nás křičet, že jsme to určitě odněkud opsali, protože jsou prý skoro všechny stejné. A ještě nám tvrdila, že si na ni nepřijdeme, protože je chytrá a    dokáže poznat, jestli jsme to opsali, prý takové schopnosti mají jenom učitelé, ale popravdě já si myslím, že nemusíte být žádný Einstein, abyste něco takového poznali. Fakt byla pravda, že to všichni opsali. Děti so totiž udělaly na viberu (to je jedna aplikace, kde se posílají zadarmo textovky) svůj tým a tam si posílaly fotky hotových domácích úkolů a ty ostatní děti to prostě jen opsaly. Jednomu klukovi to omylem vyklouzlo a učitelka, samozřejmě aby je vystrašila, prohlásila, že ona a naše loňská učitelka mají taky viber a že se klidně do našeho týmu můžou taky dostat a sledovat nás. Na to ale vykřikl Theodor s úplně vykulenýma očima: „Cože, i babky umí používat viber?“

Děti se smály a učitelka se chtěla rozčilovat, ale naštěstí, než stačila odpovědět, jí zabzučel mobil, a ona ho „překvapivě“ zvedla, byla to její kámoška Margarita, takže začaly probírat, jakou sukničku si dala , když šla na večeři se svým nápadníkem  a my jsme se zatím s chechtáním vydali do jiné třídy na další hodinu.

To byla hodina angličtiny, na kterou máme ještě o jeden stupeň pitomější učitelku než je ta naše třídní. Taky pořád křičí a vlasy má kudrnaté jako ovečka. Když jsme přišli do její třídy, začala ječet, že tam čeká půl hodiny jako blbec a proč jsme nepřišli včas (aby bylo jasno, čekala přesně dvě minuty) a jak tak křičela, tak se najednou z koutku ozvalo tiché: „Béééé.“  To udělala Melina, jedna holka, která má pořád trable s učitelema. Ta ovečková učitelka se strašně naštvala a poslala ji za dveře, aby se šla prý „pást“ a snažila se rychle dokončit hodinu.

Na zbytek týdne učitelka zmizela ze školy. Možnosti jsou tři: 1.si šla odpočinout od nás, 2.to mělo něco společného s jejím obchodem (kromě učení totiž vlastní obchod se značkovýma botama a pořád nám dělá reklamu a přemlouvá nás, ať si boty kupujeme u ní), nebo 3.jela možná na nějakou romantickou cestu s tím svým nápadníkem, to už dělala i loni a ještě se s tím chlubila.

Tím, že ale chyběla, jsme dostali místo ní na dalších pár dní jinou učitelku, která ani nekřičela, ani nás nic neučila takže jsme si mohly nerušeně s kámoškama dohodnout některé věci ohledně „hledání pokladu“. To je hra, která s hledáním pokladu nemá co do činění, jen se tak jmenuje. Prostě dostanete seznam otázek, na které musíte odpovědět, třeba kolik lamp má tahle ulice a další takové blbosti, a kdo odpoví na nejvíc otázek, vyhraje nějaké peníze. Ale musí se to hrát týmově a ten tým musí mít stejný kostým. My s holkama jsme se dohodly, že se oblečeme za kosmetičky.  

V sobotu jsme se sešly všechny na náměstí (kromě Lukii, která má strašně starostlivou mámu a my máme slabé podezření, že nepřišla, protože jí máma nedovolila namalovat si pusu červenou rtěnkou). Každá jsme se vydaly jiným směrem. Já s Evitou jsme šly hledat dům nějakého známého korfského malíře, který umřel před padesáti lety. Zeptaly jsme se nějaké silně nalíčené staré paní, jestli neví, kde je ten dům a ona nám s kyselým výrazem v obličeji řekla, že se máme stydět, že žijeme na Korfu a nevíme, kde bydlel. Tak jsem ji znovu prosily, ať nám poradí, ale ona se začala té otázce vyhýbat a místo toho nám vyprávěla jeden příběh z dětství, jak spadla z houpačky, což nás upřímně nezajímalo, tak jsme odešly. A já si říkám, co s těma ženskýma je, jestli náhodou nespadly z houpačky v dětství všechny, včetně naší třídní i té ovečkové angličtinářky…