Z deníčku Ofélie II.

Party Ofélie

Včera jsem šla za mojí kámoškou Lukiou, protoze chtěla, abych přisla i s dalšíma holkama. Dorazila jsem jako první a zeptala jsem se, o co vlastně jde. Myslela jsem, že má narozky nebo svátek, ale prej si objednala nějaké sladkosti z Japonska a chce, abychom si je snědly všechny společně.

Než ale budu pokračovat, chci říct, ze její máma je fakt šíleně divná. Bojí se o ni přehnaně moc, a je na ni naštvaná, když dostane z jednoho příšerně těžkého testu 9,5 z 10. Nebo kdyz jí jedna kamarádka nakreslí na ruku srdíčko. Takže když jsem zazvonila u jejich paneláku, aby mi otevřeli dveře, slyšela jsem, jak se Lukia ptá své mamky, jestli mi může jít otevřít, ale  ona na ni začala křičet, že by ji mohl někdo unést a bylo jí jedno, že čekám dole a mrznu. Pak mi přišla otevřít ta máma a já jsem tedy vstoupila do jejich bytu. Asi o hodinu později (samozřejmě pozdě, žijeme přece v Řecku, ne?) přišly i ostatní holky, které přinesly přehnané množství balíčků zabalených v barevných papírech, protože si taky myslely, že má Lukia narozky.

Odpoledne začalo dobře. Nejdřív jsme hrály na schovku, což by bylo zábavnější,  kdyby nám to pořád nekazila její máma. Při prvních pár kolech dostala Lukiina máma málem infarkt. Když chtěla dát totiž prádlo do sušičky, našla tam schovanou jednu holku, a pak další ve skříni se spodním prádlem, z čehož nebyla vůbec nadšená.

V dalším kole jsme se schovávaly na půdě, kam ta máma chtěla odnést nějaké židle. Ale protože jsme dělaly hrozný rámus, tak poslala svého manžela, protože měla strach, že tam straší. To byla velká chyba, že to řekla, protože holka,  která pikala, nás hned našla, jelikož jsme se začaly hlasitě chechtat. A i když jsme té mamince nějak  vysvětlily, že hrajeme na schovku, stejně nám to pořád kazila. Já jsem se třeba schovala ve skříni s bundama a ona mě po očku sledovala, pak z ničeho nic otevřela tu skříň a nahlas se mě ptala, jestli chci palačinku s bílou nebo černou čokoládou. To mě fakt vytočilo. Pak se té mámě něco pálilo v troubě, tak rychle odběhla, což bylo dobře, protože už jsme jí měly až po krk. Ale stala se jedna blbá věc, která je ale při schovce docela obvyklá.

Všechny holky v naší partě jsou docela vysoké, jen já jsem prťavá. Což je na jednu stranu dobře, protože jsem se tím proslavila v hudebce. Všichni se smějou, když tam sedím s velkým klarinetem na velké zkoušce orchestru spolu se starýma pánama. Ale na druhou stranu je to blbý, protože na mě při schovce často zapomenou, což se stalo i tentorkát, takže všichni už jedli palačinky, jen já jsem strašně dlouho čekala, až mě někdo najde. Jenže mě nikdo nehledal.

Pak jsme seděly u stolu a jedly palačinky a ty hnusné japonské sladkosti a povídaly si o různých zajímavých věcech. Ale život je nefér, takže tam naneštěstí s náma seděla i ta máma a vedle ní její manžel, aby nebyla sama. (Mimochodem její manžel je hrozně sympatickej chlap, který se celou dobu toužebně koukal na vypnutou telku a hrál si s ovladačem).

Chvilku předtím, než jsme odešly, se pár holek začalo hádat. To dělají snad vždycky. A kdyby to jednou neudělaly, asi by to znamenalo, že jsou nemocné. Já jsem z toho nebyla nadšená a nebyla jsem sama. Lukiin táta, který se odvážně snažil celou dobu udržet si pevné nervy, už to nevydržel, zapnul televizi, zesílil zvuk naplno a křiknul: „Pšššššt!!“  A pak už přišli rodiče holek a byli celí rozhorčení, že jim nikdo nenabídnul narozeninový dort, protože nevěděli, že to žádná oslava narozenin vůbec nebyla.

Když jsem přišla domů, šla jsem si lehnout a přišel za mnou můj táta, který mi zpíval ukolébavku, protože jsem z celého večera byla  nesvá a nemohla usnout.

Pobrukoval mi něco v tomhle smyslu: „Hvězdičky svítí a měsíček taky, nemusíš se vůbec bááát, protože jsem s tebou a mám tě rááád. Teď spíš v pokojíčku, který jsem ti vyrobil sáááám, a který mě tisíc eur stáááál. Ach jo, utrááácííím tolik peněéééz. Dobrou noc!“ Což mi vůbec nepomohlo, protože jsem z toho dostala deprese a spalo se mi ještě hůr. Ale co naděláme!