O ranním koupání a o tom, proč má člověk vůbec děti

Ranní koupání v moři je lék. Včera ráno jsem se k tomu ještě pobavila, když jsem vylezla z vody a zaposlouchala se (já vím, že se to nemá) do konverzace dvou babiček a jednoho dědečka, kteří se na tom samém místě ráno objevují taky. „Pane Spiro, vás už jsme tu ale dlouho neviděly! Kde jste?“ Zahalekala starší z nich. Pan Spiros se zachmuřil a smutným hlasem se rozvyprávěl: „ááále, zemřela mi žena a kvůli tomu jsem přišel o 42 koupání! Ale teď už zase musím začít.“ (místní plavci si koupání počítají, například „letos v zimě jsem absolvoval jen asi deset koupání“ nebo „tenhle týden jsem kvůli počasí přišel o tři koupání“ atd…).

Obě babičky začaly lamentovat, ale tragická událost pana Spirose v nich vzbudila nečekaný zájem. „A kdo vám, pane Spiro, vůbec vaří a uklízí? Máte někoho?“ Vyptávala se ta mladší. Pan Spiros začal vysvětlovat, že mu občas přinese jídlo v kastrůlku sousedka odvedle, jindy zase jde do levné jídelny a když občas přijede dcera z Athén, uklidí mu, vypere a navaří na další týden.

„Tak vy máte děti a ony se o vás nestarají?“ Začala jedna z nich zvyšovat hlas a druhá přitakávala. „A kde jsou ty vaše podařené dětičky?“ Pan Spiros zase posmutněl a poslušně odpovídal, že jeho dcera je advokátka v Athénách a syn prý řídí autobus kdesi na Krétě, toho tedy vídá opravdu málo.

Obě babičky se rozčílily: „Tak to je v životě. Člověk si udělá děti, nechá je vystudovat, obětuje se pro ně a jakpak se vám odvděčí? Že se přestěhují kdoví kam a člověk je nakonec na stáří sám. To už není jako dřív, kdy děti měly ještě úctu k rodičům… ale dědit by pak chtěly!“ Pan Spiros se snažil něco namítnout, ale druhá žena pokračovala: „A jak to máte s bytem? Kde bydlíte a v jak velkém bytě? Cože? Osmdesát metrů? To by chtělo něco menšího. Co tenhle prodat? Já bych i oněkom věděla, kdo by to koupil, teď se ve městě výborně pronajímají byty a vy nic tak velkého nepotřebujete…“

Pak mi ale zazvonil telefon a já jsem stejně už měla naspěch, takže jsem nestačila doposlechnout, zda panu Spyrosovi babky sehnaly snachu, že by mu občas zašla uklidit a uvařit („to víte, ženská po čtyřicítce, o práci nezavadí a peníze potřebuje, obě děti chodí na doučování…“), synovce, který pronajímá byty a zetě, který je zase prodává, a možná i souseda, který se věnuje pozůstalostem, aby těm jeho nevděčným dětem rovnou zatrhnul dědictví.

Sluníčko už v osm hodin pražilo a já jsem spěchala domů na snídani. Tu si s Adonisem nenecháme nikdy ujít. Pak jsem se šla podívat do pokojů svých dětí, které už mají prázdniny, a představila si, že jednou budou daleko, a když budu mít trochu štěstí, zavolají mi nebo mě přijedou navštívit, ale nikdy je nebudu držet doma, aby se o mě musely starat. Ofélie otevřela jedno oko, usmála se na mě a zase usnula a já jsem pocítila náhlý záchvěv štěstí a věděla, že tohle je přesně ten důvod, proč jsem si děti pořídila já.