Scházíme se tam rok co rok. Za vlahých teplých večerů. Se všemi, co sem na ostrov přijedou nás navštívit a všem se moc líbí. Přístavní hospůdka Kafé Jalí.
Klasická malá řecká tavernička s plastickovými židlemi a stolky, na nich papírové ubrusy, Řekové totiž při jídle nadělají hrozný binec a tak se ubrus sbalí i se zbatky jídla a vyhodí. Celá hospodská rodinka nastoupená k obsluze. Ne, to není pravda, sedící a hrající karty a čekající, až někdo přijde.
Přišla jsem o pár minut dřív než Ivana. Ivana je moje kamarádka z Českých Budějovic, která mě sem na ostrov přijela navštívit i se svým přítelem. Toho ale dnes nechala v hotelu, potřebovala si popovídat bez něj.
Objednala jsem si chlazené pivo Mythos. Majitel restaurace, Theodor, poněkud pomalejší pán okolo padesátky, se na mne usmál umělým chrupem a přinesl pivo v naledované sklenici.
Nerada na někoho čekám, ale tady v Řecku chodí pozdě všichni včetně Čechů a tak jsem pro tuto situaci většinou vybavena nějakou knížkou nebo časopisem. Dnes jsem si ale nevzala nic na čtení. Začínám si z nudy umazávat zprávy v mobilu. Najednou mě oslní prudká záře.
Západ slunce. Dívám se na přístav, kde se hrdě tyčí už jen štíhlé siluety lodních stožárů. Větřík si pohrává s vlnkami v moři. Zdálky zahoukala odplouvající obří loď a naproti mě pluje malá rybářská bárka. Převáží lidi na protější ostrůvek do restaurace. Rackové se prohánějí po obloze, někteří si sednou na hladinu moře a nechávají se houpat vlnami. Slunce už nechává za horami jen ohnivou záři. Stmívá se.
Jsem ráda, že jsem nechala časopisy doma. O tuhle kouzelnou chvíli bych úplně přišla. Je škoda, že se často neumíme radovat z běžných věcí okolo nás. Musím na to častějí myslet.
Přichází Ivana. Objednáváme si chobotničky v octovém nálevu a další pivo. Je čas na filozofování o životě a o chlapech.
Tak tam musí být příjemná atmosféra.
Je čas na filozofování o životě a o chlapech.…ahoj, jedu v so na týden na rekondici, sama bez chlapa a určo budem večer taky filosofovat po večerech i o chlapech….:-))
to je super, vozickarko. a pri vlahych letnich vecerech a dobrem vinku je to zhruba tak to nejlepsi, co se da delat:))tak se tam mej hezky.
Nechodím pozděNemáme to prostě v genech. Zaujal mně odstavec, kde píšeš, že v Řecku se chodí pozdě, včetně Čechů. Nejsem pedant, na psacím stole mám řízený bordel. Ve skříni komínek se mi záhy rozpadne, protože triko, co potřebuji je až vespod a na nové složení nejsou lidi. Nevadí mi čekat na někoho i dlouze, pokud nejsem na něj z jiného důvodu alergický. Můj otec byl dokonalejší. Aby ho nerušily myšlenky na čas, tak chodil na vlak s takovým předstihem, že občas chytil i vlak o hodinu s dřívějším odjezdem.
*A opět další skvělej příběh, takovej jednoduchej, čtivej..popisuješ krásně tu atmosféru…
Pingback: Časy se mění (na ostrově) | Ostrovanka bloguje