Večer ve vesnickém kafeníu

Na jihozápadě ostrova, u překrásné písečné pláže, kde dávají lišky dobrou noc, se ubytovala skupina jogínů. Jsou to  známí a někteří z nich už dnes i kamarádi, a tak jsme se dohodli, že za nimi přijedu a povečeříme spolu v taverně.

Letos se jedna z jogínek vydala nahoru do vesničky, aby objednala místo pro čtyřicet osob. Vesnička je opravdu malinká a vedle sebe jsou na hlavní cestě tři podniky: jedna „restaurace“, vedle ní typický řecký kafeníon – tedy kavárna, kam chodí převážně muži ráno a večer na svoji kávu a na sklenku ouza nebo tsipura a poslední je gril, kde prodávají jen suvlaki (masový špíz) v pita chlebu.

Vše nasvědčovalo tomu, že máme někde objednané místo, i když nikdo nevěděl, kde přesně. A protože se tam někteří dostali dříve, než ostatní, šli se zeptat do taverny. Tam jim celkem nepříjemný majitel řekl, že u něj určitě ne, protože čeká partu Rakušáků a že my prý jdeme jen na drink. Vedle v kafeníu neměli žádné jídlo a v té poslední se jim zase nepozdávalo, že mají jen jedno jediné jídlo, a hlavně tam ani neměli místo pro tolik lidí.

Ještě než jsme došli do vesničky, potkali jsme už několik lidí, kteří to vzdali a šli si zklamaně sednout do nějaké taverny u moře. Mně ale bylo líto cesty a hlavně jsem se chtěla dopátrat toho, kde se to pokazilo. A tak jsem vlítla do první taverny, kde mi majitel řekl, že u něj si chtěla parta objednat jen pití, ale on že má jídlo a nechce tedy, aby mu blokovalo stoly čtyřicet lidí, kteří přišli na kafe. Po chvilce dohadování, že jsme chtěli jíst, jsem to vzdala, protože u stolu už opravdu seděla skupina Rakušanů a na nás tam nezbylo místo.

Na silnici seděli muži a pobaveně pozorovali naše hemžení. Jen z nich, Sotiris, majitel domu, kde jsou jogíni ubytovaní, na mě zavolal: „Pavlo, co to tu vyvádíte všichni? Pojďte si sednout!“ Trošku rozhořčeně jsme mu vyprávěla naši anabázi. Jeho soused se zvedl a zakřičel: „Ale to přece vůbec není žádný problém!!“ Písknul na prsty a za chvilku vyšli majitelé kavárny i grilu. Stařík se s nimi chvilku dohadoval, a oni poslušně začali odstavovat motorky na silnici, přinášet stoly a židle a přikázali nám ať si sedneme, že jedne bude nosit jídlo a druhý pití a že se pak mezi sebou dohodnou. Takže jsme měli na vybranou buď suvlaki v pitě nebo pitu bez suvlaki, jen se salátem a tzatziki, pár oliv a k tomu pivo a víno a retsinu. A tak jsme se všichni usadili, zabrali tím půlku silnice, kolem  sem tam projížděla auta, tak se vždycky někdo zvednul a nechal auto projet, aby se zase mohl posadit zpět.

Sotiris najednou začal na zem házet karty a vyřvávat něco na celé náměstí, ostatní chlapi pořvávali zase zpátky na něj. Po chvíli svoji tajemnou hru dohráli a Sotiris mi vysvětlil, že takhle hrajou každý den o ryby, které někdo uloví, dnes že je vyhrál Dimitris tamhle naproti.

Po chvíli se k partě připojil místní pravoslavný farář, ze kterého si chlapi trošku utahovali, takže bylo vidět, že spolu zřejmě vyrůstali. Farář se nadšeně smál a popíjel retsinu.

Večer padla na vesničku tma a my jsme se pomalu chystali zpět. A tak přiběhl číšník, který si nic nezapisoval, jen se každého zeptal, co vlastně měl, všichni jsme mu to nadiktovali, on nás skásnul a pak se s námi srdečně rozloučil.

A já jsem po dolů po cestě, kterou osvětlovaly jen miliony obrovských zářících hvězd na černočerné obloze, přemýšlela o tom, jak mám tuhle řeckou improvizaci ráda. Vždycky se zdá, že to zase neklaplo, ale Řekové jsou pak během minuty schopni vytvořit tak příjemné prostředí a milou atmosféru, která se člověku usadí kdesi hluboko v srdci a tam už zůstane.