Už několikrát jsem zmínila, že letošní podzim a začátek zimy byla jedna katastrofa za druhou. Když mi v říjnu ale volal Janýsek z Curychu, že ho vyhodili z ubytování, kde měl přislíben pokoj na celý rok, zdála se mi tato informace v tu chvíli jako konec světa.
Rodina, která mu bydlení přislíbila, najednou zjistila, že takové experimenty ještě nikdy nezkoušela, a a že jim synkova přítomost nevyhovuje, což pro něj byl šok, zvláště proto, že se celou dobu tvářili velmi přátelsky a nikdy k němu neměli žádné výhrady.
Samozřejmě, viděno optikou pozdějších událostí, to žádná tragédie nebyla, i když najít pokoj v Curychu uprostřed semestru za cenu, kterou by si člověk mohl dovolit, je skutečně nadlidský úkol.
Já jsem v tu dobu byla ještě v Praze a chystala se právě za několik dní za ním na návštěvu. Byl pátek a já jsem čekala na svoji kamarádku před jednou restaurací, kam jsme měly jít spoleně na oběd. Kamarádka měla lehké zpoždění, a tak, když mi najednou zavolala naše bývalá sousedka z Korfu Nicole, měla jsem čas telefon vzít.
Nejprve jsem se lekla, že se něco stalo, protože Nicole mi nikdy v životě nevolala. Nicole je Švýcarka provdaná za Řeka už asi pětatřicet let a před několika lety se spolu odstěhovali z Korfu na pevninu, kde její muž zdědil mandarinkové sady.
„Nicole?“ zvedla jsem nejistě telefon s obavou v hlase. „Ahoj, Pavlo, jsi na Korfu?“ Ozvalo se na druhém konci. Vysvětlila jsem jí, že ne, že jsem v Praze, a ona mi řekla, že stojí zrovna před naším domem s jednou kamarádkou z Curychu, která je původem Češka, a ta se jí prý ptala, jestli nezná nějakou Pavlu, že mě poslouchá občas na ČRo2. A Nicole znala jedinou Češku, a tou jsem já, tak usoudila, že to budu asi já, a zavedla ji k nám před dům. Její známá Jitka pak prý volala před domem mé jméno, za což se ale Nicole styděla, tak se raději uvolila, že mi zavolá a předala mi Jitku k telefonu.
Přátelská žena s perfektní čestinou mi začala povídat, jak se těšila, že se na Korfu potkáme, a když slyšela, že jsem v Praze, řekla, že tam taky brzy pojedou. „Ale já už za pár dní jedu do Curychu…,“ řekla jsem a netušila, že brzy budu opět v Praze.
„No tak se potkáme v Curychu!“ Zajásala Jitka a dodala: „Váš syn tam bydlí, že?“ Nevím, co mě to napadlo, ale popravdě jsem odpověděla: „No, bydlí, to je trošku přehnané. Právě ho vyhodili z bytu, ale studuje tam už pátým rokem, to ano…“
„Tak to se klidně může nastěhovat k nám!“ Vykřikla ta dobrá žena.
A tak jsme se za několik dní skutečně potkaly v Curychu, já jsem poznala i jejího milého muže, Janýsek se vzápětí nastěhoval a já, kromě laskavého domova pro svého syna, jsem získala nové přátele.
A protože jsem se nakonec do té Prahy vrátit stejně musela, mohli jsme se potkat i zde. A tím tenhle vánoční příběh snad nekončí, ale začíná.
Neuvěřitelné krásné věci se dějí všude okolo nás, jen musí mít člověk otevřené oči a srdce.
Požehnané Vánoce!
To se mě bude dobře dnes usínat. Konec dobrý, všechno dobré a ještě bonus navic,nové přátelé Přidám přání zdraví pro Vás a všechny kolem Vás.
moc děkuji! zátraky se někdy opravdu dějí!
Popravdě, i když žijeme v šíleně rozbouřené, neutěšené době-, jiný, než pozitivní závěr Vašeho příběhu bych ani nečekala. 🙂 Ať se daří i nadále! 🙂
Zdraví Hana
moc děkuji! a ať se daří i Vám!!
Moc pěkný příběh. Mám tyhle „náhody“ moc rád a dělám jim co největší prostor, protože mívají mnohem víc rozumu než já a moje vlastní představy o správných řešeních :-).
to je fakt! já byla opravdu dost zoufalá… a najednou…