Nedávno mě pobavila moje moje kamarádka, farmářka Eva, která se rozhodla po návštěvě u nás jet do své vesničky pod Pantokrátorem autobusem, aby ji nemusel tu dálku vyzvedávat manžel autem. Přesně ve čtyři odpoledne měl odjíždět zelený „dálkový“ bus. Časy se z konečné dodržují tady na Korfu dost striktně. Ale to by nesměla do autobusu přicupitat za půl minuty čtyři mladá slečna ve vypasovaných džínách a na vysokých jehlových podpatcích. Průvodčí, který vybírá peníze, ale tentokrát nejel na druhou stranu ostrova, nýbrž zůstával v Kerkyře, se jí laškovným tónem zeptal: „Kam jedete, slečno, do Karusades nebo do Sidari?“
Slečna našpulila rudě namalovanou pusu a chvíli usilovně přemýšlela. Digitální hodiny nad řidičem ukazovaly 16:04. „Nejsem si úplně jistá. Musím si zavolat. Počkáte chvilku?“ ptá se bezbranným úsměvem slečna. „Samozřejmě,“ slibuje jí průvodčí a zálibně se dívá na její dlouhé, štíhlé nohy, když vystupuje z autobusu a vytáčí číslo na svém iphonu. Slečna chodí okolo autobusu a cestující se dívají, jak horlivě šermuje rukama. Na hodinách je 16:09.
Přesně v 16:11 slečna dotelefonuje a nastoupí do autobusu. „Tak vystupuju v Karousades,“ říká natěšenému průvodčímu. „Tak výborně, slečinko, to budou čtyři eura,“ pohazuje průvodčí šrajtoflí, zatímco slečna loví v kapse drobné.
Je 16:13 a moje kamarádka se jen tak ze zvědavosti zeptá: „Pane průvodčí, a do Sidari to stojí kolik?“ Průvodčí se na ni podívá trošku překvapeně, pak se zamyslí a odpovídá: „Čtyři eura, paní.“ Eva protáčí oči, průvodčí krčí rameny a vystupuje. Je 16:16 a autobuse může jet.
Shodou okolností v ten jistý den mi v dopoledních hodinách píše sms můj anglický kamarád Richard: „ahoj, prave jsem potkal v kavarne na listonu janise, je z nej mlady, slusne vychovany muz, hned se ke mne hlasil a pak si se mnou chvilku povidal. richard
Bylo mi to trochu divné, protože jsem měla za to, že má být Janis ve škole, tak jsem odepsala: „myslis, ze je za skolou?“ Richard odpověděl: „v tom pripade je za skolou cela mladez z kerkyry. koukni se z okna.“
A opravdu, po ulici běhaly desítky dětí a mladých lidí. Aha, mají ekdromí – tedy výlet, pomyslela jsem si. Venku bylo krásně, takže si učitelé chtěli udělat chvilku na sluníčku. Akorát mě překvapilo, že Janis s kamarády chodí do kavárny. Nejen, že je neskutečný šetřílek, ale nikdy by mě nenapadlo, že pije kafe, a že by si ho sám kupoval.
Když dorazil Janis domů, ptám se ho: „Hele, tobě chutná kafe?“ Díval se na mě, jako bych zrovna spadla z jiné planety. „Fuj, ne, jak jsi na to přišla?“ zeptal se mě s opovržením. (V poslední době odpovídá na otázky otázkou a v očích mívá čatso výraz opovržení). „No, psal mi Richard, že jsi s klukama přišel do kavárny, a jak je z tebe slušný mladý muž,“ chtěla jsem mu polichotit, aby si nemyslel, že se ho snažím z něčeho usvědčit.
Janis nadzvedl obočí, obrátil oči v sloup a povzdychnul si: „Mami…… to jsou absence…“
„Jak jako absence?“ nechápala jsem. „No přece když máme ekdromí, učitelé sedí v kavárně a pijou kafe a my běháme po venku, ale musíme se jim každou hodinu hlásit, jinak dostaneme neomluvené hodiny,“ vysvětlil mi můj synek.
„Aha….,“ povzdychla jsem si. Tolik let jsem tady, ale znovu a znovu se nechám překvapit.
tak se zda, ze komentare uz zase funguji. takze kdyz budete chtit, piste, tesim se.
Vždycky když mám pochybnosti o kvalitě naší zdejší školy, nebo o učitelích, měla bych nakouknout na tenhle blog a rázem mě to uklidní, že to, co řeším já vlastně asi není až tak důležité 🙂 Díky za krásné počtení!
🙂 a kdyz budete mit pochyby o nasem zdravotnictvi, prectete si neco z rubriky instituce, nemocnice, cerna slozka zdravi 😀
Řecký průchoďák mi vehnal slzy do očí. Tento přispěvek taky, ale proto, že mně tak rozesmál.
😀
dobry no