V předvánočním poklidu

Zdá se, že naše úžasná paní učitelka piana, které musí být už dobrých pětaosmdesát, ztrácí trpělivost s Janýskem. Možná vlastně se všemi dětmi v jeho věku a vlastně i se spoustou dalších lidí. Miluje svoje malé žačky jako je Ofélie a její  kamarádky, které jsou roztomilé, neustále jí kreslí obrázky, objímají ji a poslouchají, co jim říká.

Janýsek ale má různé jiné zájmy a myšlenky a nehraje podle jejích představ – to znamená, že neumí nějakou skladbu dovést k dokonalosti. Tuhle nezesílí či nezeslabí, kde má, jindy zase nedodrží přesný rytmus nebo prstoklad. Paní Tina se zlobí a Janýska to mrzí, protože ji má rád. Nedávno si stěžovala, že když mu něco říká, sedí a mlčí. A to ji vytáčí ze všeho nejvíc. Na poslední hodině mu řekla, poté, co ho za něco vyplísnila: „Jani, řekni cokoliv, jakékoliv slovo, ale hlavně nemlč!“ Janýsek dlouze mlčel a pak řekl: „Jasu (ahoj)“. To bylo to jediné, co z něj vypadlo. Paní Tina se nazlobila, protože měla za to, že si z ní Janýsek střílí. („Mami, ona ale říkala, ať řeknu cokoliv, a to bylo jediné, co mě v tu chvíli napadlo,“ podával mi Janis svoji verzi.)

Rozhodla jsem se, že nebudeme ničit nervy ani paní učitelce, ani mně, ani Janisovi a tak jsem se s ním po pěti letech, co k ní chodí, chtěla dohodnout, že by přestal a pokud by chtěl, raději bych mu najala nějakého studenta z místní hudební univerzity, který by ho naučil trochu imrpovizace, jazzu a vůbec uvolněnějšího hraní, kde by nesešlo na tom, zda je v notách zapsáno H a on hraje D, pokud to dobře zní.

Měla jsem za to, že bude Janis nadšen, popřípadě řekne, že mu stačí flétna a že už klavír nechce v životě ani vidět. Docela mě ale překvapilo, když se na mě podíval svým bezbranným pohledem a řekl: „Ne, já nechci přestat, mě to baví a ještě k tomu, kdybych přestal chodit, tak by paní Tina umřela…“ (tato slova mě dojala, i když nevím, jestli paní Tina neumře proto, že Janis nechce přestat).

Opatrně jsem zjišťovala, co by na to paní učitelka řekla, kdyby Janis přestal chodit, ale ta to kategoricky odmítla. Pravdou je, že hudba a děti, které vyučuje, jsou celou její životní náplní a bez nich by opravdu nemohla žít. A tak malý pianista chodí dál.

Prosinec je letos upršený a konečně začala být i zima. Tuhle jsme, k Adonisově radosti, naměřili v ložnici šestnáct stupňů, ideální příležitost k zatopení. Bylo to zrovna před Mikulášem. Dohodly jsme se s několika českými maminkami, že letos uděláme opravdového Mikuláše u jedné kamarádky na severu ostrova, ale až o víkendu. Náš každoroční neviditelný Mikuláš nechal dětem za dveřmi dva adventní kalendáře s tímto vzkazem: Milé děti, protože se v Řecku pořád stávkuje, nemohl jsem dnes přijet. Jen jsem prosil vaši maminku, ať vám ode mě předá adventní kalendáře a uvidíme se v neděli u Šárky! Váš Mikuláš.

Děti se smály, měly velkou radost a druhý den mi Ofélie přinesla Mikulášův dopis zpátky. Na zadní straně bylo její ručičkou napsáno: MILÍ MIKULÁŠI, DĚKUJEM TI ZA KALENDÁŘ. MY JSME TI UPEKLI KOOKIES, DAL SIS? TĚŠÍM SE NA TEBE, TVOJE OFÉLIE.

zdá se, že už i mé malé holčičce zřejmě skončilo bezstarostné dětství.