Trošku jsme se odpoledne opili (Počátek seriálu o chůvách)

Dnes bylo zase strašně horko. Divné. Normálně se to stupňuje, ze zimy, přes jaro až do léta. Leos byla zima a pak rovnou léto. Janýsek neměl z neznámých důvodů školku a tak jsem vzala obě děti na nedalekou městskou pláž. Adonis se za námi stavil, dvě minuty se dětmi pokochal a rychle zase zmizel. Jak typické.

Na oběd jsme šli všichni domů. Adonis mi poslal zprávu, ať něco uvařím /normálně vaří on, já to moc neumím/, že se svým znamým probírá něco hodně důležitého. To znamenalo, že jšelse svým kámošem Nikem na ouzo někam do taverny za rohem. Uvařila jsem špagety s omáčkou a otevřela si chladné pivo. V poslední době jsme tady v supermarketu objevili přerovský Zubr. Stojí jen 50 centů, což je levnější než řecké pivo a jsme sami, kdo ho kupujeme, tudíž, když se blíží konec záruční lhůty, jde Adonis za manažerem supermarketu a domluví se s ním, že skoupí celý zbytek piv za třetinovou cenu. Nedávno jich domů přitáhnul 120.

Oběd je náš takový rituál. Dáme si pár piv, ubalíme si pár cigaret, Ofelie většinou spinká a Janýsek si hraje a my máme čas si říct věci, které nás zajímají. Jenže někdy, zrovna jako dneska, se to všecko trošku zvrhne. Janýsek totiž usnul u pohádky a Ofelie se ne a ne probudit a tak jsem toho využili, otevřeli si láhev vína /já vím, zní to hrozně, ale tady se přes poledne kvůli vedru nedá nic moc jiného dělat/ a začali vzpomínat. Na naše seznámení /o tom napíšu zase jindy/, na výlety do Prahy, na naše zamilované chvíle, příchod dětí a s nimi taky příchod chův, které máme doma přes léto.

Vzhledem k tomu, že jsem odkázaná na práci jen 4 měsíce v roce, musím pracovat poměrně pilně, abychom společnými silami nějak přežili zimu. A proto si sem každým rokem beru nějakou dívku z Čech, která u nás bydlí a jí a něco si vydělá a stará se o děti. Což je samozřejmě výhoda, ale v některých případech srdcervoucí zkušenost.

Se všemi jsme ale nakonec s menšími či většími problémy vyšli. Všechny byly hodné věřící dívky z Moravy. Hledala jsem je přes známé a rodiče, nakonec také přes inzeráty v evangelických a katolických novinách. Chtěla jsem mít alespoň trošku záruku, že mi nebudou bít děti, krást, vodit si domů místní seladony, ale v jednom případě jsem se hrubě spletla.Ten případ nazvu Páček Shledáček a v příštím blogu vysvětlím proč. Nějak jsem celkově odbočila a protože budeme mít návštěvu, nestíhám dopsat zbytek. O to to bude zítra napínavější. Vy, co tuto historku znáte, mne omluvte, slibuji, že zde v příštích dnech najdete i něco, co jste nikdy neslyšeli. A Páček Shledáček je definitivně zaznamenáníhodný.