Zdánlivě spolu tyto dvě věci nemají nic společného. Pro většinu lidí. Jenže my jsme až do revoluce televizi neměli. Moji rodiče prohlásili, že nechtějí poslouchat ty komunistické kecy a že televizi koupí, až komunismus skončí.
Jenže všechny děti kolem mě televizi měly. A tak já, jako asi pětiletá, jsem si brávala židličku do koupelny a dívala se na kulaté okénko pračky, kde se pralo prádlo, jako na televizi. Když prala maminka prádlo barevné, měla jsem největší radost, protože program byl zajímavě barevný (barevnou televizi v mém okolí nikdo neměl, pokud si dobře vzpomínám), když prala bílé nebo černé, nebylo to tak zajímavé, ale nebylo to také úplně k zahození.
Ve škole se mi pak děti smály, že neznám Helenu Vondráčkovou a Studio kamarád a Popelku (ale nevěděli, že nejzajímavější programy jedou, když se pere světle modrá, zelená a oranžová).
Televizi rodiče zakoupili někdy v prosinci roku 1989, kdy já jsem jako šestnáctiletá byla pořád někde v trapu a tak už jsem jí vlastně už ani nestačila propadnout.
Až po mnoha letech, když jsem se ocitla na Korfu, jsem začala televizi sledovat. Ze začátku jsem tu neměla žádné kamarády a venku pořád pršelo. Z počátku jsem se dívala na polské programy, to bylo jediné, co se tu kromě maďarské a řecké televize, kterým jsem nerozuměla, dalo chytit. Na druhou stranu jsem se docela slušně naučila rozumět polštině. Pak kvůli mě Adonis zařídil nějaký lepší satelit, kde šly programy německé a tak jsem se začla dívat hlavně na ně. Začala jsem sjíždět nejrůznější Supertalenty, Milionáře, Farmář hledá ženu a jiné a vlastně tak trochu byla sama nešťastná z toho, že trávím čas takhle nesmyslně.
Moje děti se na televizi téměř nedívají, protože si dokážou vymyslet spoustu jiné zábavy, za což je upřímně obdivuji.
Nedávno jsem nešla na jeden koncert, protože jsem chtěla vědět, jak dopadl farmář, který se zamiloval do kosmetičky z Berlína.
A pak to přišlo. Jednoho sobotního večera se přihnala obrovská bouře. Kdo nezažil korfské bouře, dovede si je jen stěží představit. Hřmělo a bouřilo, párkát to prásklo do věže kostela sv. Spyridona (kvůli ní nepotřebujeme hromosvod) a pršelo, jen se lilo, že by psa nevyhnal.
Usínala jsem se slastným pocitem, jak je dobře být zachumlaná v peřinách, když je venku takový nečas, a člověk jen ve spánku vnímá bubnování deště na střechu. Najednou jsem ale začala vnímat nějaké bušení. Probudila jsem se a Adonis vedle mě nebyl. Šla jsem se podívat, co se děje a našla ho u otevřeného okna, zápolícího s nějakou obrovskou věcí, kterou vtáhnul dovnitř do kuchyně a okno za silného protivětru zase zavřel.
Za chvilku mi vyprávěl, že ho vzbudily rány na okenice. Když se podíval z okna, na jednom káblu visel celý satelitní systém, anténa a talíř, a houpal se sem a tam ve větru. Naštěstí nespadl na zem a naštěstí nic nerozbil, ani nikoho nezabil či nezranil (v takovém počasí se Kerkyra stává životu nebezpečným městem).
Uvažovali jsme, co by se bývalo stalo, kdyby talíř spadl, až budeme několik týdnů mimo domov a rozhodli se, že jej pro jistotu teď nebudeme dávat zpět na střechu a po Novém roce uvidíme.
A tak zase zmizela televize z mého života. Na řeckou se kromě občasných zpráv nedívám a v posteli si čtu knihy. Od minulého týdne už jsem přečetla tři. Ve středu večer se chystám na koncert a jak to dopadlo s kosmetičkou retardovaného farmáře, mi začalo být úplně jedno.
Na to,že jste neměli televizi si vzpomínám. Přišlo mi to tenkrát hrozně divné,ale na druhou stranu si nemůžu vzpomenout,že bychom se na tu televizi nějak moc dívali ačkoliv v obýváku stála. Ono taky nebylo moc na co. Projevy z Kremlu a socialistické zprávy o tom,jak se X -tá pětiletka plní na 120% pro děti moc zajímavým tématem není. Když zavřu oči úplně slyším bubnující déšť a vidím,jak jsi zachumlaná s knihou v ruce. Taky to miluju. Všichni doma vědí,že,když dočítám knížku,tak se na mě nesmí mluvit. 🙂
Teď doufám,že si po dlouhé letní (pro tebe pracovní )sezóně odpočineš a pustíš se do další knížky ať máme u čeho odpočívat i mi ostatní.
já mám tak strašně moc věcí, které dělám, že nějak nestíhám. takže tuto zimu asi jen aktualizuju průvodce…
to je legrační, my taky televizi nemáme a syn se hrozně rád dívá na pračku… 🙂
fakt? to je skvělé! jsem ráda, že v tom nejsem sama, protože kvůli těm barevným programům se mi hodně lidí smálo, ale mě to fakt bavilo. kolik synkovi je? že ho moc zdravím.
Sedí to i včetně toho, že ho baví víc barevné programy 🙂 synkovi jsou 2 roky, ale na pračku rád kouká od necelého roku.
Já televizi taky nemám a ani ji do budoucna neplánujeme. Je to k ničemu.
A na pračku občas koukám dodnes 🙂
u tebe se tomu vůbec nedivím.:) proč už nepíšeš? jsem zvědavá na tvoje pokračování!!
Ale píšu, jenom se nemůžu dokopat k tomu ten článek dokončit 🙂
Kalimera! Ocenuji, ze se venujes spisovatelske cinnosti – muza te vazne polibila!!:) Take jsem mivala literarni talent (mozna jeste nekde drime:), ale asi budu muset zas travit vice casu s „americkymi Reky“, abych dostala nejakou inspiraci…!!:) A vypnout TV by urcite v mem pripade neuskodilo tez!! V detstvi jsme meli pouze cernobilou „telku“ (nase pracka totiz nemela okenko:), ale aspon clovek nebyl tak zavisly…:))
no prave. zdravím do ameriky:)))
Ahoj na reckou telku se snad ani neda koukat Filmy jsou v ang s titulky a tak tomu nerozumim A uroven zdejsich serialu je desna Takze ja jsem telku vymnenila za sledovani more Sedim na balkone a piju caj a koukam a kofam se Hodne ven chodim se psem a tak tu televizi ani nepostradam Obcas kouknu an alfe na zpravy a mam po nalade Takze koukam na dvd a nebo nekoukam na nic a neco delam a svete div se nechybi mi Driv jsem byla zavislak jak hrom uz to preslo
tak to děláš moc dobře. a úžasné je, že máš výhled na moře. já koukám jen na věž svatého spyridona:)
Pri čítaní som si spomenula na jednu dovolenku v Bulharsku. Bývali sme na súkromí a v tom istom byte bývala aj rusky hovoriaca rodinka s dvomi dievčatkami. Aj tieto dve zvykli sedieť pred práčkou, ktorú mala domáca na spoločnej chodbe. Vtedy som si pomyslela, že rodina asi nemá doma automatickú práčku, no po prečítaní tvojho článku som si uvedomila, že to mohlo byť aj ináč. Že ju mali ako náhradu za televízor 🙂 A že nemajú práčka a televízor nič spoločného? Asi nie. Lebo keď sa v našej domácnosti pokazila práčka, môj partner sa nemal nikdy k tomu, aby sa postaral o jej opravu. Raz mi povedal, že keď sa pokazí televízor, tak sa o opravu postará, pretože televízor je jeho a práčka moja 🙁
My měli televizi, ale jen černobílou a hrozně zrněla. Hlavně když někdo ve vedlejším bytě luxoval. Ale bylo dobrý, že jsem „byla v obraze“ a věděla, co dávali ve Studiu Kamarád, tehdy to bylo pro mě důležitý, hrálo to roli.
A tuhle příšernou televizi – všichni spolužáci měli už barevnou – táta vyměnil za barevnou právě za Sametové revoluce, v listopadu 1989, když mi bylo 14. Protože předtím nebylo, na co koukat. Na co pořádného. I když někdy naši chytali ruskou televizi, v době už za Perestrojky, kde šly satirické pořady, které by u nás v ČSSR neprošly. Ale zrněly jak bejk.
Jo a pračku jsme měli až od mých sedmi let, kdy nám zavedli 220. Předtím jsme praly s mámou na valše a máchaly ve vaně … a povlečení nosila ke svým rodičům vyprat. Ale pračku s obrazovkou jsme neměli nikdy. I teď má máma s horním plněním.
pracka s obrazovkou-to je hezky termin, to budu, s dovolenim, pouzivat:)
Fakt je ten, že já spíš dnes koukám na PC, neboť v TV toho většinou moc není a spíš si něco potáhnu a skouknu na compu. Ostatně většina mladší generace je dnes spíše závislá na netu než na TV. Proti některým, alespoň nepoužívám operátory tolik vnucovaný net v mobilu.
Jináč mě se sestrou – coby malé – rodiče drželi zkrátka a nesměli jsme se dívat moc dlouho a jen na to co nám schválili. Zato, když jsme byli u babi na prázdninách, tak u té ze strany otce jsme kolikrát koukali i večer na film, který by nám doma nedovolili – zakázané ovoce nám samozřejmě chutnalo.
zavislost na netu, to je dalsi peklo. a mas pravdu, v dnesni dobe mnohem aktualnejsi, nez koukani na tv. pak uz jen asi pracku s obrazovkou-dotykovou:)
Kouzlo nechtěného- představuju si google-bota jak skenuje : pracka – obrazovka-dotyková. 😉
Ano-ruka (podaná) je často první dotykovou obrazovkou do duše toho druhého (teplota, síla stisku, úhel „nápřahu“, délka kontaktu apod)
Konec filosofického okénka.
Koukati na zviřátka, jejich reje a hrátky hned tak neomrzí. To co sama vymysli, mnohdy rozum nebere, ostatně je toho plný internet. Sám jsem měl denodenně, po dobu 8 let, online přenos tohoto typu. Mnohdy se to nedalo vydržet, a řehtal jsem se nahlas jak kůň. Pokud o to stojíš, zašlu mejlmo pár zvlášť vypečených klipů, pokud to zvládneš, můžeš to tu zveřejnit. Tohle žádná Tatramatka nevymyslí.
Για σου.
musím říct, že mému synkovi se televize pouští jenom když chce koukat na Tomáše. Ale při čtení Vašeho článku a reakcí dospívám k názoru, že místo televize dám asi udělat akvárium. A budu klidnější i já a hlavně malý nebude z toho tupý.
ja nejsem proti televizi ani pocitacum, akorat mam za to, ze vseho moc skodi, coz vidim sama na sobe. akvarium je bezva. akorat po nejake dobe mozna ten program s rybkami zacne nudit:))