Sváteční dny na ostrově

Vánoce na ostrově letos byly opravdu slunečné. Adonis pro Míšu, kamarádku z Prahy, jako dárek pod stromeček připravil její nejoblíbenější jídlo –  chobotničky v octě, ty dostala poctivě zabalené a myslím, že z nich měla upřímnou radost.

Jinak k večeři uvařil těstoviny s krevetami a jako hlavní chod steaky s opečenými brambůrkami a vařenou zeleninou, takže děti stláskly steaky a zeleninu nechaly, a pak už si šly rozbalovat dárky. (To vánoční menu sem píšu naschvál, protože si pak po letech čtu, co jsme kdy na Vánoce jedli, abychom se neustále neopakovali…)

Ofélie si přála, abychom dárky pod stromek položili už dříve, což se mi moc nechtělo, protože by je zcela jistě prozkoumávala, ale ona sama napsala „zákon dárků“ a přilepila na stromeček. Její zákon zněl:

Zákaz: hrkání, nakukování a ošahávání

A protože tvrdila, že přece nebude porušovat zákon, který sama vymyslela, pár dárků jsem pod stromek dala, ale většinu jsem pro jistotu nechala až na poslední chvíli.

Po Vánocích jsme měli jako každoročně vánoční koncert s naší dechovou kapelou. Jen děti už mě opustily, protože je procesí ani zkoušky už nebaví, tak jsem v souboru osiřela.

Na silvestra jsem dětem usmažila oblíbené řízečky, s Adonisem jsme si dali sklenku vína a sklenku karibského rumu, a já jsem mu vyprávěla o tom, jak jsem nedávno byla v místním domově důchodců, kde je i náš známý, Angličan Chris, který neumí řecky a už nemůže ani vstát z postele, protože má metastázy všude možně, a jak jsem o tom nedávno napsala blog a jedna mladá Češka z Kosu se nechala inspirovat a sehnala pár lidí, se kterými začali pomáhat staré a nemocné paní, o kterou se staral jen její mentálně postižený syn,  a jakou mám z její pomoci radost. (pokud by někoho zajímalo více, pak lze najít zde: https://www.facebook.com/Nadia-and-Dimitris-102167013919485/ )

Adonis se normálně moc nedojímá, ani není nijak extra charitativní. Jeho charita začíná a končí vařením doma pro známé a často i neznámé lidi. Ale najednou mě překvapil a řekl: „Víš, co, pojedeme teď navštívit Chrise do toho domova, jo? A koupíme mu nějaké sladkosti.“ Byla jsem trošku v šoku a raději hned souhlasila, dokud si to nerozmyslí. Pak jsem zjistila, že 1. potřebuje projet trochu svoji motorku, která už několik měsíců stojí v garáži, 2. má chuť na sladké, jehož nákup by přede mnou těžko obhájil, protože mi sliboval, že shodí břicho, které mu za posledních pár let výrazně narostlo a 3.chce z Chrise, dokud žije, vymámit historku, jak to bylo s jeho otcem, údajným guvernérem v Hong Kongu.

V supermarketu jsme po cestě koupili tři velká balení řeckého vánočního cukroví zvaného kourabiedes, což je něco ve stylu našich vanilkových rohlíčků, akorát o hodně větší, sladší a tvrdší. Adonis jedno balení hned otevřel a narval si do pusy dva kousky naráz. V recepci domova byla klasicky zima a sedělo tam asi deset dědečků a babiček v bundách. Ti příčetnější se dívali na silvestrovský program v televizi, ti méně příčetní seděli na židlích zády k ostatním a pohupovali se v pravidelném rytmu.

Když jsme vešli do dveří a pozdravili, pohledy všech se na nás upřely. Rozdělala jsem další krabici cukroví a nabídla všem. Staroušci se začali scházet a ukazovali ještě na ostatní, kteří seděli o trochu dál, abych na ně nezapomněla. „Cukrovka necukrovka, hlavně když mají radost,“ pomyslela jsem si s trochou výčitek, protože v domově právě nebyl nikdo, kdo by mi rozdávání cukroví mohl zakázat.

Chris ležel ve své posteli přikrytý dvěma dekami a když nás uviděl, měl očividnou radost. Adonis šel rovnou k věci, a tak zatímco se Chris lačně ládoval cukrovím, zeptal se ho: „Chrisi, nedávno jsem se snažil vygooglovat tvýho tátu, ale podle mě žádným guvernérem nebyl, co říkáš? Podle mě je to snůška hovadin, ale tenkrát se to nedalo zjistit, tak si tady v roce 1974 hrál na honoraci, je to tak?“

S úzkostí jsem se podívala na Chrise, který se málem zadusil cukrovím. Přesto, že už mu zřejmě moc života nezbývá, upřímně se rozesmál: „Myslím, žes to trefil úplně přesně,“ hubenou rukou si utíral drobky z tváře. „Kéž by si moji rodiče nehráli na takovou aristokracii a mluvili tak, jako ty,“ poznamenal smutně. Pak si dal ale ještě jeden vanilkový rohlík a poprosil nás o horké kakao a my jsme mu popřáli hezkého silvestra a rozloučili se s ním.

Pak jsem Adonise přemluvila, abychom si dali sklenku vína v kavárně u větrného mlýna. Začalo se stmívat a nad mořem svítil obrovský žlutý měsíc. Nikde žádná silvestrovská hysterie, opilí lidé ani narvané restaurace. Prostě pohoda.

Doma jsme si dětmi pustili jakýsi vánoční film dle výběru Ofélie, kde zlo bojovalo proti dobru, ale dobro nakonec zvítězilo, z čehož si Adonis celkem cynicky utahoval, a pak nás Ofélie prosila, ať počkáme na půlnoc, že chce zažít příchod Nového roku. A tak jsme (já s Adonisem silně zívajíce) čekali, o půlnoci jsme šli na terasu podívat se na ohňostroje, které se letos nekonaly, protože na ně město zřejmě nemá peníze (občas je ta krize k něčemu dobrá) a šli spát.

Než jsem zavřela oči, přišla mi zpráva od mé sestry z Německa, kde psala: vy se máte, že už to máte za sebou, já musím ještě hodinu čekat a nevím, jestli to vydržím…

A když jsem s ní dnes mluvila po telefonu, smála jsem se té hlášce a říkala, že jí úplně rozumím a ona mi připomněla, že naši rodiče na silvestra šli vždycky spát hodně před půlnocí, ale na stole nám nechali vaječný koňak, kam maminka nakreslila rysku, po kterou ho smíme pít, a my jsme čekávaly na příchod Nového roku samy.

A já myslím, že jsme se dostaly do věku, kdy už to můžeme dělat taky, byť naše děti vaječný koňak nepijí. Tak hodně štěstí a zdraví a nějakého prima prezidenta v Novém roce!