Svatba v Řecku a o dárku k výročí

Naši  přátelé z Čech se nedávno rozhodli zpečetit svůj dlouholetý vztah sňatkem na Korfu, ostrově, který oba tak milují. Romantickou svatbu však předcházela spousta naprosto neromantického úřadování, překladů a apostil. Nicméně kamarádi si přesně zjistili, jak na to a pak mě poprosili, abych došla s dokumenty na příslušný úřad a nechala zkontrolovat, zda něco nechybí.

Paní úřednice s příznačným příjmením Kokota, se na mě přísně podívala, pak zběžně nahlédla do složky, kterou jsem jí dala do ruky a vzápětí začala křičet a bušit pěstí do stolu: „Kolikrát, ale vážně, kolikrát vám mám říkat, že dokumenty musí být přeloženy taky do angličtiny?“ Trochu překvapeně jsem se na ni dívala, protože mě nenapadlo, že v Řecku by měla být oficiální řečí angličtina, ale s klidem jsem odpověděla: „Mně to říkáte poprvé, protože tihle lidi se tu taky poprvé berou, takže o té angličtině nikdo z nás opravdu nevěděl…“

Hodila mi složku zpět a já už se děsila, jak svým kamarádům oznamuji, že musí všechny papíry ještě draze a složitě nechat přeložit do angličtiny. Naštěstí hned u vedlejšího stolu seděla jiná úřednice, která se zeptala, co mají budoucí manželé za národnost. Když jsem řekla, že jsou Češi, potvrdila mé domněnky, že se do angličtiny nic překládat nemusí, protože čeština je psaná latinkou, na rozdíl od ruštiny. Paní Kokota se ovšem nechtěla jen tak vzdát, tak mi vzala složku znova z ruky a začala milé kolegyni ukazovat všechna ě, í, ž, ř a á. To prý latinka tedy rozhodně není. Nakonec se vše nějak vysvětlilo a já jsem s klidem v duši mohla odejít.

Několik dní před svatbou se k nám kamarádi zastavili, abychom jim pomohli vyplnit ještě poslední formulář v řečtině. Když jsem si ho dobře prohlédla, musela jsem se začít smát, protože formulář nebyl už jistě dobrých osmdesát let aktualizován:

V kolonce vzdělání bylo nutno zaškrtnout jednu z nabízených možností:

Analfabet, umí číst a psát, dokončen 1.stupeň základní školy, dokončen 2.stupeň,  a dále už klasické středoškolské, vyšší odborné a vysokoškolské. To, že by bylo ještě v dnešní době možné, aby byl v Řecku analfabet, který chce uzavřít sňatek, se mi zdálo málo pravděpodobné. Ale prý kdyby to byl nějaký stařeček či stařenka, teoreticky by to možné bylo.

Další rubrika mě opět překvapila: pořadí sňatku – první,  druhý nebo třetí. V tomhle jsou Řekové překvapivě liberální, protože dokonce i v pravoslavném kostele vás oddají třikrát. Po čtvrté už musíte jít na úřad. Kamarád  vyplnil „čtvrtý“, ale to i na Řeky zřejmě bylo moc, takže mu pak do oddacího listu raději napsali „druhý“. Nakonec ještě bylo třeba vyplnit kolonku „vyznání“. Nevěstě jsem poradila, ať raději nepřiznává, že je bez vyznání, protože to by tady nikdo nikdy nepochopil a koneckonců jsme všichni chtěli, aby svatba byla co nejméně komplikovaná a my si mohli užít krásného dne s novomanželi na obědě u větrného mlýna, což se nakonec také opravdu podařilo.

Pár dní předtím jsme sami s Adonisem oslavovali dvacáté výročí našeho sňatku a vzpomínali na naše svatební peripetie. Kytku jsem ale tentokrát nedostala a pozvání na večeři taky ne. Byla jsem z toho trochu smutná, ale hned na druhý den přinesl Adonis velkou vepřovou šunkovou kýtu, kterou mi s velkou pompou předal jako dar. Povzdechla jsem si trochu a pak přijala kýtu místo kytky a v duchu obdivovala Adonisovu českou slovní hříčku, do které se ale trefil spíše omylem,  a říkala si, že já prostě musím mít i po dvaceti letech vždycky něco extra….