Do pěti týdnů, po kterých se mi vrátí děti z Čech, už zbývá jen pár posledních dnů. Nejdříve jsem si myslela, že jejich nepřítomnost nepřežiju a hned první den zemřu steskem. Ale kupodivu poté, co jsem na letišti zamáčkla několik slz a po zbytek dne se mnou nebylo možno komunikovat, jsem se celkem rychle otřepala a můj hektický život plyne tak rychle, že ho nějak nestačím sledovat.
Janýsek s Ofélií se mají dobře. Ne. Musím s pravdou ven. Mají se výborně. Nádherně, nejlépe, jak se mohou vůbec mít. Moje mateřské ego neplesá nad těmito řádky, ale zjevně jsou obě děti v tomto ohledu po mně a stýskání je jim naprosto cizí. Dokud se mají dobře, je minulost a budoucnost vzdálena stejně daleko, jako jejich domov kdesi na ostrově ve Středomoří.
Z počátku jsem telefonovala docela často. Děti, pokud vůbec přiběhly k telefonu, regovaly slovy:“Nó, mami (to mi ještě říkaly mami, teď už mi do telefonu říkají babi), co chceš? My si hrajem. Jó, všecko dobrý, tak ahoj, my si jdeme hrát…“
Po čase jsem telefonovala jen sem tam, spíš abych se zeptala babičky, dědečka, tety či jiného jejich dospělého doprovodu, jak se mají, a ani jsem je nežádala k telefonu. Někdy se dokonce objevily dobrovolně a když jsem se jich ptala, zda se těší domů, říkaly, že „ještě ne“. Bodejť by se těšily, když je v Čechách všichni hýčkají jako malé celebritky a dělají, co jim na očích vidí. Babička přiznala, že jim vaří, na co mají chuť.
Mezitím mi tady na Korfu každý gratuloval, jak to mám dobře vymyšleno a jak si teď užívám, relaxuji a s Adonisem jistě zažíváme druhé líbánky. Jenže já bez dětí nerelaxuji. Mám neustále srazy s dalšími a dalšími lidmi, moje játra trpí častým společenským zavlažováním a doma je ticho, prázdno a totální chaos.
První týden jsem si totiž libovala, že jsem uklidila v obýváku a ten zůstal uklizen. Jenže uklizen je ještě po 4 týdnech a na tom uklizení se hromadí vrstvy prachu. Přes den tu nikdo neběhá, nepíská, nehlučí, nedělá hromádky z hraček, nevypráví překotně žádné historky. Večer nemám komu zpívat a hrát na kytaru před spaním a nikdo mě nedoprovází flétnou a tancem. A tak si jen vezmu knížku a po pár přečtených stránkách v posteli tvrdě usínám.
Adonis zatím vymýšlí další a další klukoviny. Jeho poslední výstřelek je zmrzlinový stroj. Poslední dva roky básnil o tom, že by si chtěl jeden pořídit, ale já jsem byla vehementně proti. Nesnáším kupící se věci, hromadění dalších a dalších přístrojů a nástrojů. Adonis však na mé bědování nedal a přístroj objednal z Itálie, protože v Řecku se prý takový nesežene. Děti se nemohly dočkat a také se nedočkaly. Přístroj dorazil plachetnicí s naším známým Italem Sergiem přesně tři dny po jejich odjezdu. Dětem jsme o tom raději neřekli, aby jim to nebylo líto.
Adonis sednul k internetu, který jinak tak nenávidí, a začal hledat nejrůznější italské zmrzlinové receptůry. A pak to začlo. Můj muž začal vyrábět jednu zmrzlinu za druhou. Pistáciová, vanilková, oříšková, malinová, citrónová, smetanová, mangová, banánová a zase smetanová a další citrónová. Znenadání se u nás začaly střídají nejrůznější návštěvy, prý jen tak se zeptat, jak se máme. O zmrzlině se brzy dozvěděl kdekdo na ostrově, takže když se Adonis rozhodl omráčit několik mých o deset let mladších kamarádek, které jsem pozvala na zmrzlinu, stroj při výrobě třetí zmrzliny v rychlém pořádí zavařil. Zmrzlinovač byl celý upocený, horký a jen smutně sténal, ale nechladil. Adonis si k němu sednul, položil hlavu na horní desku přístroje a smutně se díval do zdi. Po zbytek dne už s ním nebyla řeč. Když jsem se ho zeptala, kolik tak udělal celkem zmrzlin, než ten přístroj zavařil (chtěla jsem vědět, po kolika zmrzlinách se ten šmejd rozbil), okamžitě mě nařknul z toho, že chci vypočítat, kolik ho stála každá zmrzlina a pak se mu vysmát. Bylo mi ho upřímně líto a měla jsem strach, aby se nervově nezhroutil. Utěšovala jsem ho, že jsou na světě horší věci, třeba zemětřesení či záplavy, ale neměla jsem šanci.
Na druhý den jsem se raději tiše vytratila z domova, protože Adonis stále truchlil. Když jsem přišla z práce domů, vítal mě celý rozzářený se slovy, že stroj zase funguje, že si jen potřeboval odpočinout, a servíroval mi limetkový sorbet.
Zdá se, že vše je na dobré cestě. Já jsem za posledních zmrzlinových čtrnáct dní přibrala dvě kila (silnější proporce se Adonisovi vždycky líbily…), Adonis je štastný, vyrábí už ale jen jednu zmrzlinu denně, příznivci zmrzlin z řad mladých dívek budou docházet dál a já se chystám, že už brzy řeknu svým dětem o tomto doslova sladkém překvapení. A třeba, když se zeptám, zda se těší domů, řeknou, že „teď už jo“. A já si můžu nammlouvat, že se jim konečně začalo stýskat po jejich úžasné mamince.
Po prázdninách
Leto a s ním aj prázdniny utiekli veľmi rýchlo. Asi všetky deti sa u starých rodičov cítia dobre, takže im vlastní rodičia nechýbajú. Tento článok bol napísaný tak sugestívne, že som si musela ísť do mrazničky po zmrzlinu 🙂
Ten sorbet byl nejlepší! a pak ta malinová co ji dal celou dojíst Trifonovi:o((Já sem musela nákup zmrzlinovače odložit, protože sem musela přednostně koupit celoelektrický sporák, protože nemáme kam dát plynovou bombu v té přestavěné kuchyni a ještě sem doplácela lednici a myčku, teď už jen myčku a sporák a až doplatím tu myčku,příjde na řadu zmrzlinovač :o)))
krásně jsi to vypointovala. děti se těší i na maminku, ale zmrzka je zmrzka 🙂
mimi_tulipanova: dodatek: autorka tohoto clanku nezodpovida za zmenu vahove kategorie ctenaru!
mod: tak pozor, at se ti nezavari!! trifon je nejvetsi pozirac zmrzliny, jakyho znam.
dewberry: presne tak a asi by bylo divny, kdyby tomu bylo obracene:)
no koukam ze se budu muset brzo pozvat na ochutnavku nez se zmzlinovac zase zavari 🙂
Mám poprskaný monitor, jak tady řvu smíchy, co ten tvůj chlap je schopen vše vyrábět a vymýšlet…:-D Ale opravdu máš veselo! A Játra budou po návratu dětí zase v rekonvalescenci, děti budou šťastné, že jsou doma a ládují se zmrzlinou co to dá, že mají úžasného tatínka – zmrzlináře a úžasnou maminku, která by za ně dýchala..neboj všechno bude, jak má být…a zmrzku bych si dala, to bych kecala že ne…:-) přeji krásný zbytek léta do Kerkyry…edita z valach
No pěkný! Dobrou chuť.
Moc krásně napsaný a vypointovaný příběh, tetelím se čtenářským blahem. Adonis má mé velké sympatie; když něco dělá, dělá to prostě naplno a s nadšením a tak by to asi mělo být, i když se po několika takových vlnách nadšení doma nakumuluje dost zajímavých a někdy i prostorově náročných artefaktů. Ale kdykoli si můžete projít minulost a říct si: Tohle bylo truhlářské období, tohle chlebové, tohle zmrzlinové… Skoro jako u Picassa :-). A jsem si jistý, že děti se na návrat budou těšit nejen kvůli zmrzlině, ale kvůli všemu ostatnímu sladkému, co je doma čeká :-).
Tak nejdříve pec a teď zas přístroj na zmrzlinu? 🙂 Brzy si budete moc otevřít před domem sůj vlastní stánek s domácí zmrzlinou a pizzou 😀
sedím tady a brečím smíchy…ale co se týče dětí, stýská se jim, včera mi to prozradily, už se děsně těší domů.
edi: no to jo, alespon na neco te nalakam, kdyz furt nemas cas!
edith: tak pristi rok, pokud se nezavari.
liska: diky, diky!cerf: jo, je to prima, akorat ze mame zabordelenej barak od sklepa az po pudu:)
lucka: a to mi jeste jeden priznivec posilal recept na pivo…
eja: fakt???? no huraaaaaa!!
Slzu nezamáčkl, zmrzlinou se necpu a smíchy taky zrovna nepraskám. Místo těchto srandiček jsem se vrátil k Tvým předchozím "steskovým " článkům o prázdninách. Teď aktuálně mi připomněly Irene /ten fičák v Americe/. Taky polevuje, což vidím jako v naprostém pořádku. Doba, kdy děťátka vyletí z hnízda se neodvratně blíží a Janýsek přece není čistokrevný Řek, aby seděl mamince za zadkem do 35, že?
buteo: jak ti me steskove clanky pripomnely Irene? ty jsi zahadar:) jinak janysek asi za zadkem sedet nebude, ovsem adonis si preje, aby ofelie zustala cely zivot s nim a svobodna a starala se o nej na stari… to bude jeste zajimave:)
Třeba by jste dokonce měli lepší než u nás v Plzni 😀
Proberu podrobněji jak i hurikán může sloužit za velice pozitivní příměr, ale že je to těžší na pochopení širokých mas, pošlu jinou poštou. Hezký týden
no tak to se tesím :-)))
lucka: pivo? to si pis, kdyz i zmrzka je lepsi nez ta prava italska a chleba lepsi nez sumava:)
fil: mas na co. kdy dorazis?