Stařec a moře (Jak Adonis včera chytal ryby)

Včera byl nádherný den. Možná až moc horko. Nebe úplně bez mráčku a hladina moře se leskla jako zrcadlo.
Já jsem k večeru seděla na náměstí s francouzkou Danielle, Janýsek si něco hlasitě vyříkával s Alexem a Ofelie mi pořád utíkala do silnice, takže jsem si nemohla na chvíi v klidu sednout a vypít si pivo, které jsem si právě objednala.

Mezitím se na nás přijel podívat Adonis na motorce.
-Je krásně, jdu na ryby, oznámil mi a zmizel.

Danielle dostávala mezitím hysterické záchvaty, protože se Alex s Janýskem neustále dohadovali, potom Janýsek Alexovi jednu ubalil a pak se ozval jen nesouvislý řev a drsné nadávky v řečtině, pro které Alex nikdy nechodí moc daleko.
Já jsem pomalu ztrácela nervy z Danielle, která pořád vzdychala, jak je život těžký a děti nevděčné a tak jsem sbalila obě děti a šli jsme domů.

Za chvíli mi přišla SMSka od Adonise: chytil jsem velikou rybu.
Trošku jsem si povzdechla, protože rybaření je Adonisovou velkou láskou, většinou jen tak brázdí moře lodí a pruty tahá za sebou, ale zrovna minulý týden chytal ryby každý den a tak jsme nic jiného nejedli. Já už jsem toho měla pomalu plné zuby, protože jsem denně nacházela zbytky mrtvýchryb někde ve dřezu, pod odpadkovým košem a na všech možných místech, Ofelie někde v koši vyhrabala páteř a pustila se s chutí do ní a kromě toho ještě těch ryb bylo tolik, že jsme vždycky museli pozvat někoho na večeři, protože bychom to sami všecko nesnědli.
Já mám sice večírky vyloženě ráda, ale když jsou každý den do 2 nebo 3 do rána a děti mě pak budí celou noc, je toho na mě opravdu hodně.

Už bylo dost pozdě večer, když Adonis konečně dorazil. Oči mu zářily štěstím a z igelitky vytahoval opravdu obrovskou dravou rybu s ostrými zuby. Nadšeně mi vyprávěl, jak zabrala a jak se s ní pral. Prut tahal vší silou ven z vody, hlavně prý musí první hlava ven, pak už ryba svůj boj prohrála, ale ona ne a ne se vzdát, vždycky se jako šipka vrhla znovu do hlubin, až asi po dvaceti minutách, když už byli oba vyčerpaní /Adonis i ryba/, se nakonec nechala chytit.

Nejsem žádná citlivka, ale když ji Adonis doma kuchal, zjistil, že má v sobě dva vaky plné vajec. Málem jsem se rozbrečela, asi se mi ještě nezklidnily hormony z loňského porodu, ale představa, že těhotná matka-ryba, která v devátém měsíci /jak dlouho jsou ryby těhotné?/ nebo prostě ve vrcholném stádiu své gravidity dostane strašný hlad a nemůže nic sehnat, až nakonec spatří kovovou rybku, na kterou se vrhne a v tu chvíli se chytí na udici, potom bojuje, ne za sebe, ale za své děti, v břiše má několik milionů jiker a nakonec podlehne, mi připadala děsivá a zkličující.
Adonis matku zatím porcoval a ukládal do lednice. Dva vaky jiker, které vypadaly jako párek jitrnic vyklopil do pánve s rozpáleným olejem a pomalu smažil. -To je pochoutka, víš? Kaviár…

Já jsem celou situaci jen pozorovala a bylo mi strašně smutno. Adonis ale normálně tyhle rybí jikry vůbec nesmaží a nejí, ale někdo mu vynadal, že je to pochoutka a že se to musí, tak se nechal zviklat a teď pomalu a nedůvěřivě vrtá vidličkou do té hmoty před sebou a každou chvilku pokapává nově citronem.
-Chceš? Nabízí mi už asi po desáté a já tvrdošíjně odmítám.
-Je mi jich strašně líto, říkám.
-Koho, těch miminek nebo tý mámy? ptá se mě udiveně.
-Asi té mámy.
-Neblázni, tahle ryba je dravá a co nesežere ji, sežere ona, prostě boj o přežití, tak to tak neprožívej, říká, zatímco se vidličkou pořád vrtá v té avizované delikatese.
-Hele, moc ti to nejede, viď, ptám se ho s úšklebkem a lehkým zadostiučiněním.
-Hmmm, dneska mi to nějak nechutná, odpovídá zamyšleně a zbytky z talíře vysypává do koše. /smažená rybí miminka/.

Šli jsme spát, noci už jsou dost teplé, za chvíli budeme muset na noc spouštět větrák. Několikrát se budím. Ofelie brečí, rostou jí zuby. Dneska budeme mít k obědu kus mámy.
Jsem přecitlivělá a naprosto iracionální. Obracím se na druhý bok a usínám.