V tomhle městě jsem vždycky v zimě trpěla splíny a špatnými náladami. Probuzení do tmy a mrholení mě naprosto ubíjelo. Typický smrad v natěsnaných dopravních prostředcích a nevrlost spolucestujících mě ničila. Neochotné prodavačky v obchodech mě dokázaly totálně vytočit.
Teď je všecko jinak. Večer sjíždím z Veleslavína na Prašný Most, procházím Hradem a chvíli se kochám nádherným výhledem na Prahu. Tenhle pohled se mi neomrzí nikdy. Okolo procházejí stovky turistů i místních, všichni se zastavují a fotí na stejném místě, kde postávám. Pomalu scházím k Nerudooce, kde, hned nahoře, bydlí moje věrná kamarádka z gymplu Bety.
Zvoním u starodávných dřevěných dveří a vcházím do pavlačového domu. Z pavlačí se ozývají nejrůznější zvuky –hlasitě puštěná televize, manželské hádky, puštěná voda, splachování záchodů, z pavlače Bety se ozývá dětský křik. Vcházím do bytu a za dveřmi vykukují tři malé blonďaté hlavičky. Bety už je nachystaná a za mohutného nesouhlasu všech dětiček se mnou odchází ven.
Rok jsme se neviděly. Jdeme do vedlejší hospůdky U zavěšenýho kafe, kde si dáváme točený Gambrinus a první plkáme o nesmyslech. Je těžké tak rychle navázat na to, kde jsme loni přestaly. Bety má tolik práce s dětmi, že ani nestíhá internet, takže za jeden večer toho musíme probrat opravdu hodně.
Druhý Gambrinus usnadňuje konverzaci a při třetím se zdá, že vlastně žádný rok ani nebyl,možná ani těch 13 let, co už tu nebydlím. Probereme staré známé, pražské drby, těžkosti a úskalí manželství a mateřství a když se ze zadní místnosti začne ozývat zvuk basy, kytary a zpěvu, přenášíme si věci k piánu a přidáváme se ke starým malostranským štamgastům, kteří si tam chodí každé úterý zahrát. Zpíváme Pramínek vlasů a Slavíky z Madridu a Želvu jako o život a tak trošku vykrádáme show blonďaté prsaté zpěvačce, která se na nás trochu nevrle dívá. Staří pardálové nám lichotí a my se smějeme a připadáme si mladé a krásné /pravda, věkový průměr skupiny dělá zhruba 60 let/ a já přemýšlí, jestli tohle není to, co mi v cizině tak trochu chybí. Malostraňáci nás nadšeně zvou, ať přijdeme zase příští úterý, jenže já vím, že přijdu nejdříve zase za rok a je mi z toho trošku smutno.
Je ráno, já sedím v bytě u rodičů, v bytě, kde jsem své mládí sice nestrávila, ale kde mi každičká věc, zde uložená, mládí připomíná. Moji rodiče si tiše povídají v kuchyni. Maminka už začala vařit oběd, který voní až sem. Venku je šedivo a mrholí. Mě to ale vůbec nevadí. Chtěla bych, aby tahle chvíle- ten pocit, že jsem zase doma, trval věčně.
Pajo, citim s tebou. Uz kdyz se mnou v Praze doseda letadlo, vzdycky mam slzu v oku 🙂 Cechy jsou domov, Praha je nejkrasnejsi a nostalgie dokaze az ubijet. Navic zivotni uroven sla v posledni dobe hoooodne nahoru, prodavacky uz nejsou nevrle (ne vzdy) a vubec, Praha ma proste kouzlo. Vsadim se, ze ani ta temna rana, dest a zima ti ted nevadi 🙂 Uzij si to doma a tes se do druheho domova! Moc te zdravim.
Hezky jsi to napsala. Já to mám zase tak,že v Řecku cítím z tamních lidí nepředstíranou srdečnost a zájem. V Čechách mi to přijde tak nějak strojené,ale třeba se mi to zdá.Možná,že když jsi s těmi Řeky denně,tak už jsi je prokoukla :o) a třeba nejsou tak úžasní,jak se zdají.Dala bych si pivo :o)
pardon,zapomněla jsem se výše identifikovat :o).Zdravím do Prahy.Ivana
Jo, moc hezky napsané. Trochu zlomyslně Vám fandím v zájmu štamgastů. A co Ofélie, jak ta vidí Prahu? A chlapi se už ozvali delší zprávou?
jojo, doma je doma!Čím jsem starší tím jsem víc ráda že jsem tam kde jsem. A už mě pomalu opouštějí ty toulavý boty… vono všechno má svý!
asi už bylo vše řečeno…..
užívej!Pájo užívej Prahy a nostalgicky se rozplývej, patří to k životu a je to to, co nás vlastně obohacuje a dělá život krásným! no a pak ta druhá strana mince – těš se domů na Korfu – na úklid! Smetákům zdar! zdraví edita z valach
Tak asi budu muset na trošku dýl z Prahy odjet, abych si to zase začala považovat. Někdy se divím turistům, cože to tu vlastně stále očumují, nad čím žasnou. A přitom do středu Prahy se už dostávám asi tak často jako Ty z Korfu. Ale ta blízkost mi dává naději, že tam mohu zajít vlastně kdykoliv za půl hoďky, a tak na to také hřeším. No je na čase si to zase asi projít, aby si člověk považoval.
Mam ty same pocity pokazde, kdyz po case dojedu z GR domu. Vzpominky na detstvi,….to teplo domava, hreje i v zime.
ahoj na ostrov Hezky napsane, jak z toho jde citit nostalgie a trosku smutek… taky se mi to stava na nekterych mistech, byt bydlim porad v cesku a jen 100 kilaku od tech mist, co kdysi…
No Pájo,já bych Ti fakt přála tu tichou nostalgii podzimu s vůní maminčina oběda navěky, ale stejně..o co že zažiješ nějaký tu dobrodružství :o).Každopádně je skvělý že jsi doma! Teda tady, takže doma..doma ? No prostě v Praze :o)
nikdy jsem si nemyslela, že by mne text, ve kterém jsou slova domov, štamgast, Nerudovka a maminka mohl dojmout 🙂
jeee, tak na tohle se v praze taky fakt tesim!!
Zaveseny kafe znam a Mala Strana ve mne vyvolava podobne nostalgickou naladu se vsema tema vzpominkama na parby, nocni toulani se ulickama sem a tam a samozrejme vsechny my nekdejsi lasky…
To mam nejak naopak, mne je spis smutno, kdyz se do Prahy vracim a kdyz odletam, je mi lehce, o, lehce :)Ale nejdyl jsem byla v kuse v zahranici jen 2,5 roku.
marketa: dik za zprávu. na 14 dni nevadi nic, ale doma uz jsem prece jen asi na korfu… a tady je krasne.
ivana: mas pravdu. ono vlastne nezalezi na tom, jestli jsou rekove pratelsti jen na povrch. kdyby takhle pratelsti byli i cesi na ulici, byl by kazdodenni zivot o dost prijemnejsi.
nuli: ofelie je uzasna cestovatelka, ji se libi vsude. a co chlapi? to je na samostatny prispevek. zkusim co nejdrive napsat.
ejo: presne. i kdyz me ty toulavy boty zacinaji zase trosku chytat. ale ted jsem dokonale uspokojila na nejakou dobu sve cestovatelske potreby.
pajka: 🙂
edita: divila by ses, co bylo doma, ale o tom az priste:)
eliza: vystihlas to presne. dokud to clovek ma, neni mu to vzacne. az potom, kdyz je to daleko a nedostupne, si toho zacne povazovat. prochazky prahou jsou uzasne.
9: asi to ma kazdy, kdo vzpomina rad na sve detstvi.
lexulka: nostalgie dana hlavne pocasim ve chvilce, kdy jsem to psala…
sara: clovece, tentokrat to ubehlo tak strasne rychle, ze jsem ani nejaka extra dobrodruzstvi moc nezazila..
hanele: me taky ne:)))
sonja: a pojedes vubec nekdy do prahy?
spoon: tak pristi sraz ne na waterloo, ale u zavesenyho kafe, jo?
kharmina: tenhle pocit jsem znala, kdyz jsem v praze bydlela, ted to mam obracene…
Jak ja ti rozumim!