Ráno bylo zase mrazivé, ale překrásné a slunečné. Trochu zoufale jsme se druhého ledna snažili najít nějaké místo, kde by se dalo nasnídat. Druhého ledna je většina podniků zavřená, ale obávám se, že mimo turistickou sezónu bychom stejně moc nepořídili.
Nakonec jsme k Oféliině nezměrné radosti našli jakousi palačinkárnu se židlemi a stolky venku na sluníčku, kde jsme si dali někdo sladké a někdo slané palačinky, a já už po zkušenostech s kávou raději čaj, ale Adonis, který ještě pořád svůj sen o dobré kávě nechtěl vzdát, si objednal kapučíno a když přišla otázka, zda chce z pytlíku nebo z kávovaru, zděsil se a změnil objednávku na albánské ultrahořké espreso, do nějž si nasypal tři pytlíky cukru.
Čekal nás poslední úsek cesty podél moře zpět do Sarandy. I když cesta měla být jen okolo 120km dlouhá, navigace ukazovala přes tři hodiny jízdy. Část vede totiž přes národní park Llogara, který leží vysoko v horách a když se začíná svažovat, je cesta vyloženě klikatá.
Máme neskutečné štěstí. I když je v horách dost zima a vedle cesty leží zbytky sněhu, sluníčko opravdu svítí a výhledy na moře a na náš milovaný ostrov Korfu jsou naprosto úchvatné.
Když sjedeme zase k moři, rozhodneme se zastavit se v městečku Himare, kde si sedneme do kavárny u moře a radujeme se z teplých paprsků. Vedle nás sedí mladí kluci, pokuřují a baví se mezi sebou řecky. Adonis se s nimi dává do řeči, a tak zjišťujeme, že to jsou tak zvaní Ipirotští Řekové, tedy etnická menšina mezi Albánci, kteří sídlí po dlouhá a dlouhá léta v této přímořské oblasti, udržují si svůj jazyk a dokonce zde mají i řecké základní, někdy i střední školy. Adonis si s nimi popovídá o řecké politice, vyptá se i na život v Himare. Kluci jsou milí a mluví jeden přes druhého, protože chtějí být důležití, a tak nadávají na albánskou politiku a naprostý nedostatek zdravotní péče tam u nich v kraji, jinak se ale zdá, že se jim jejich místo líbí, protože jsou moc mladí na to, aby si pamatovali hrůzy minulosti.
Pak se u jednoho takového Řeka stavíme na oběd v taverně a po další hodině dojíždíme do Sarandy, těsně před setměním. Auto jsme odstavili před přístavem a šli se ubytovat do bytu, který jsem rezervovala na ubytovacím portálu, ale kde nikdo neuměl mluvit jinak, než albánsky, takže snažit se dovolat bylo zcela zbytečné. Po několika pokusech se majitelé dovtípili, že stojíme před domem a přišli nám otevřít. Když nás zavedli do bytu, kde byla zcela pochopitelně zima, Adonis už po zkušenostech začal spouštět klimatizaci, která ale nefungovala. Snažila jsem se rukama a nohama vysvětlit, že jsme na své cestě v noci mrzli už dost, tak že pokud nepůjde, budeme muset hledat něco jiného. Pak ale paní zavolala své dceři, ta svému muži, ten přišel, vyměnil baterky a když klimatizace sice vrčela, ale vějířky, kudy má procházet teplo, se neotvíraly, sundal si manžel boty, stoupnul si na pohovku, vyndal z kapsy kapesník, strčil mezi vějířky a teplo najednou foukalo. Albánské řešení je taky řešení, řekli jsme si my, v Řecku zvyklí na leccos, a šli se projít po promenádě a na večeři ke starému známému, kde už jsme v minulosti byli několikrát. Opět jeden z místních albánských Řeků, který má nedaleko přístavu skvělou rybí tavernu a kamna, ve kterých praská dřevo. A jen jsme se posadili ke stolu, venku začala strašná bouře a spustil se liják, a my jsme byli šťastní, že to přišlo přesně v pravou chvíli, kdy jsme bezpečně dorazili.
Ráno jsme zavedli Ofélii k zubařce Anny, u které jsme s Adonisem byli už dříve (slevu na loď jsme si museli nějak zasloužit) a Adonis ji posléze pozval k nám domů… Potom šel ještě do lékárny za svou „známou“ lékárnicí Oli. Tam si vždycky nakupuje léky, které jsou sice řecké, ale v Řecku nejsou k sehnání, protože se vyvážejí do ciziny (například do Albánie). S tou se vždycky zapovídá na delší dobu, takže já jsem šla zatím na kafe, a když se Adonis po hodině vrátil, říkal, že pozval Oli k nám na Korfu…
Byl den našeho odjezdu a podle předpovědi mělo pršet jako z konve, jenže jako zázrakem vysvitlo sluníčko, ale všude na horách byla spousta sněhu, takže jsme si uvědomili, že o pár hodin později bychom už hory jen tak neprojeli.
Na trajektu jsme jeli s Albánci vracejími se po svátcích zpět na Korfu, kde mají práci a několika Řeky. Zaposlouchala jsem se do rozhovoru jedné Albánky s Řekem, kterému vyprávěla, že za komunistů sice nic moc neměli, ale alespoň měli všichni stejně a zdravotnictví a vzdělání bylo kvalitní a bylo zdarma. A že za starých čsů bylo prostě líp. Vybavila jsem si bunkr s muzeem, který jsme nedávno navštívili a otřásla se odporem nad tím, jak lidé rychle zapomínají.
Když jsme dopluli na Korfu, kde začal padat sníh a v místní televizi hlásili, že v Himare zrovna bylo zemětřesení, byli jsme opravdu vděčni, že jsme zažili tolik krásných chvil a skvělého počasí a milých lidí a věřím, že jsme v Albánii rozhodně nebyli naposled.
Pro všechny, kteří by se na podobnou cestu chtěli vydat, mám malé doporučení: stáhněte si mapy offline a také albánský slovník! Obě dvě pomůcky jsou naprosto k nezaplacení.
Konec…
Jsi taková inspirace a výzva :-). Třeba někdy přesvědčím muže (dovolená v zahraničí ho neláká) a především zvládnu své obavy z létání (kvůli uším – mám tinnitus) a začnu více cestovat. … Zatím nás baví „obyčejné“ výlety autem po českém okolí a německé straně pohraničí. Je to hezky sdílený čas a zážitky, ale Korfu se pro mne stává neodolatelné, ještě když ke svým příběhům přidáš na fc ukázky ubytování.
děkuju, to mě moc těší!!!
Diky za sdileni! Jen sie nemyslim, ze kdyz se lide – jako ta pani ve vasem clanku-, upinaji k dobe za komunistu, tak jsou zcela „mimo“ a to proto, jak „rychle zapominaji“.
Naopak, tech bezmala 30 let od padu minuleho rezimu je na srovnavani s nynejsi dobou celkem dost:-). No a tak treba jen konecne dosli k zaveru, ze dnes se lide musi potykat s tak zavaznymi problemy, ktere byly za sociku absolutne neznamym pojmem …
Jde o vyjadreni nespokojenosti se soucasnym systemem ve kterem tady a ted ziji a o tom to vlastne cele je.
Schvalne, napadlo by Vas tenkrat pri cinkani klici za demokracii, ze si dnes zvolime za premiera predatora oligarchu ??
Nebo ze vam dnes na pronajem jednoho pokoje! v tripokojovem panelaku, drive obyvanem socialne slabsi rodinou nekde na predmesti, dnes temer nebude stacit plat ucitele?
A co treba pouzivane praktiky vladnouci mafie pri zbavovani se nepohodlnych novinaru?….
To jen tak pro predstavu nad cim se odporem otrasam ja.
Hezky jarni den,
Klara
Milá Kláro, děkuji za komentář. Ano, určitě je spousta lidí nespokojená s dobou nynější, což úplně chápu, viz Vaše příklady – premiér oligarcha, panelák, na který nestačí plat učitele a zbavování se nepohodlných novinářů.
Nicméně v době minulé (a v Albánii obzvláště) se denně režim zbavoval nepohodlných lidí, nejen novinářů, celkem běžně. Mučením a nelidským zacházením, které často končilo strašlivou smrtí.
Byty nebyly vůbec, takže lidé se brali v osmnácti či dvaceti letech, aby jednoho dne, až na ně přijde řada, nebo spíše se jim podaří uplatit někoho na úřadě, mohli bydlet v garsonce sami a ne s dalšími členy rodiny. (Tedy v ČSSR, v Albánii zřejmě ani sňatek nestačil, tam lidi neměli prostě nic.)
A vládnoucí oligarcha a člověk, který se aktivně podílel na minulém režimu, to už je jen třešnička na dortu.
Takže opravdu – nespokojenost se současnou situací do jisté míry chápu, ale zároveň jedním dechem tvrdit, jak bylo za minulého, a to vskutku otřesného, režimu lépe, je pro mě nepochopitelné. Hlavně myslím, že pokud řešíme „pouze“ tyhle problémy, máme se ještě strašně dobře. Jiné národy, třeba Jemenci, kteří umírají hlady a už 4 roky žijí ve válce, by s námi měnili okamžitě, i kdyby jim oligarcha měl vládnout navždy.
Všecko je o úhlu pohledu. Moc Vás zdravím a ráda budu diskutovat dál 🙂
I ja Vam dekuji za Vas uhel pohledu! Jasne, ze na tohle tema by se dalo diskutovat do nekonecna… Treba jestli byl novodoby oligarcha pro spolecnost „prospesnejsi“ ve funkci byvaleho praskace nebo v nynejsi roli premiera.. :-[ Stejne jako otazka bydleni, dnes zarucene bez poradniku a uplatku, za to hypo na 40 let, pokud budete mit praci, jinak exekuce a je z Vas ze dne na den bezdomovec- a to tez zarucene…
A totalni absence kontrolnich mechanismu, jez umoznila rozkradeni statniho majetku tunelari hned po Sametu je jen zase dalsi tema:-\.
Hezky den, klara
ano, pravda, pravda. ale ještě pořád hromadně nemučí a nezavírají lidi s jinými názory, tak si říkám, že dokud máme svobodu (nejenom) slova, jsme na tom ještě dobře.
Teď čtu výbornou knihu Mlýn od Michala Vaněčka. Vřele doporučuji. Musím to číst po částech, protože víc než několik kapitol denně nemůžu vydýchat. To, co se dělo u nás některým lidem za komunismu je prostě strašné. A v té Albánii to muselo být ještě daleko horší.
Super, diky za tip na cetbu i vymenu nazoru a predevsim za Vase (ne)vsedni sdileni, at uz z Korfu nebo odjinud!
S pozdravem, Klara
Dobry den, Pavlo, uz dlouho premyslim, jak si spolu povidate, kdyz jste takto pospolu? Mam take manzela Reka, se kterym mluvim anglicky a dve zatim velmi male holcicky. A neumim si predstavit, jak budou vypadat nase spolecne chvile, az se k nam s mluvenim pridaji 🙂 Krasny den, Lenka Spyratou
No, u nás je to tak, že Adonis mluví na děti řecky, já česky a my dva se bavíme anglicky. Takže každý rozumíme všemu, kromě Adonise, který česky moc nerozumí, ale ve většině případů ho to až tolik nezajímá a pokud ano, pak buď překládáme nebo vybídnu děti, ať to řeknou řecky. Je to babylon, ale zase umí děti dobře tři jazyky…
To je skvele, ze vam to takhle dobre funguje 🙂 Jsem zvedava, jak to bude casem u nas. Preji kasny den!
držím palce a doporučuji na děti opravdu mluvit jen česky, i když je to někdy otravné a nepraktické. ale vyplatí se to.
A vaše děti začaly anglicky rozumět bez problémů, ačkoliv jste na ně přímo nikdy ani jeden anglicky nemluvili? Nebo to přišlo až ve škole?
vlastně nevím. myslím, že začaly rozumět a pak, když se to začaly učit ve škole, najednou z ničeho nic začaly mluvit. jako by se učily něco, co už znají.
Tak snad nám to také půjde. Díky moc za sdílení vaší zkušenosti 🙂