Silvestr v Albánii III.

Na Silvestra jsme se procházeli venku a přemítali, co budeme dělat večer. Narazili  jsme na neuvěřitelně hnusnou sklobetonovou pyramidu, ze které dcera diktátora Hodži udělala kdysi muzeum svého otce. Dnes už je to jen troska s rozbitými skly, ale Albánci se rozhodli ji ponechat na památku na zlé časy.

Pak jsme pokračovali do krásně udržovaného velkého parku s přehradní nádrží, kam chodí místní lidé relaxovat a sportovat a na jehož konci jsme objevili zoologickou zahradu. Zahrada je opravdu malá, je tam pár oplocených pozemků, v jednom je medvěd, vedle pak dvě lamy a býk. V malém jezírku plavou kačeny a vodní ptáci a celkově působí celý areál podivným a ponurým dojmem. Nejhorší zážitek jsme ale měli ještě před sebou. Ve smradlavém a neútulném pavilonu totiž byl ještě jeden medvěd, zoufalá a nemocná liška a dva lvi. Jeden odevzdaně ležel na jakési dřevěné polici a druhý zoufale chodil sem a tam po miniaturní kobce a každou chvíli se postavil a škrábal na dveře vedoucí k druhému lvovi. Vzpomněla jsem si na báseň Jak lvové bijem o mříže a bylo mi opravdu teskno.

Napadlo mě, že pokud se takto žije zvířatům  třicet let po pádu komunismu, jak asi vypadalo vězení pro lidi za dob Envera Hodži.

To jsme se měli brzy dozvědět. V centru Tirany totiž stojí bunkr, ve kterém bylo zřízeno muzeum komunismu. Jeho návštěvu bych doporučila opravdu všem, zvláště těm, kteří na komunismus vzpomínají s nostalgií. Návštěvníci si mohou prohlédnout konspirační pomůcky,  místnosti, kde se konaly brutální výslechy dočíst se o metodách mučení používaných v nelidských věznicích  a přečíst si o dalších hrůzách tohoto zrůdného režimu.  Tehdejší diktátor nastavil systém tak, že udával opravdu každý a člověk si nemohl být jistý ani před svými nejbližšími. V Albánii panoval strach, bída a hlad. Na poslední den v roce jsme tedy měli dost materiálu k přemýšlení a já jsem si zase jednou uvědomila, jak je naše svoboda cenná.

Náladu jsme si šli vylepšit na  místní tržiště, protože okolo trhů se většinou dějí ty nejzajímavější věci. Trhovci ale už pomalu balili své zboží, tak jsme jen rychle prošli několik otevřených stánků s ovocem, zeleninou, sušenými fíky a oříšky a chystali jsme se najít nějaké místo na pozdní oběd, protože už bylo něco po čtvrté. Adonis, který vždycky vyčmuchá ta nejlepší místa, ani tentokrát nezklamal. Hned vedle tržnice byla jakási mrňavá taverna s obrovským grilem a tam se peklo maso jako o život. Uvnitř bylo narváno místními dědečky, kteří popíjeli rakii a jedli maso a kouřili, ač se  v Albánii už nikde vevnitř kouřit nesmí a Albánci to kupodivu dost striktně dodržují. Venku sedělo pár otužilců, kteří pojídali své maso na dřevěných stolech a nám se podařilo urvat tři místa v rohu.

Domnívala jsem se, že jsem objednala kousek masa pro Adonise, hranolky pro Ofelii a pro sebe jakési maso v pita chlebu, ale za chvilku nám přinesli horu masa na talíři a zbytek objednaného, k tomu karafu vína, vodu a sodovku a já jsem zjistila, že maso se tam objednává na kila, nikoliv na kusy. Seděli jsme, hodovali a pozorovali dění uvnitř. Tyhle autentické pajzly já opravdu miluju a Adonis se naparoval pýchou, že přesně ví, kam v cizině zajít. Účet přinesla starší korpulentní číšnice na kusu zažloutlého papíru. Cena za vše byla v přepočtu asi dvě stě padesát korun.

V hotelu jsme pak přemýšleli, co podnikneme večer. Netušili jsme totiž, že v Tiraně je na silvestrovský večer téměř vše zavřeno. Bary, restaurace i většina kaváren, jen pár podniků s rychlým občerstvením by se našlo. Lidé totiž zřejmě slaví Silvestra doma nebo na Skadnerbergově náměstí, kde bylo nachystané velké pódium. Když jsme tedy chvíli bloudili setmělými uličkami hlavního města, dorazili jsme nakonec na náměstí, sedli si do stanu, dali si párek a pivo a zjistili, že do půlnoci zbývá ještě hodina a půl. Ofélie usínala na plastovém stolku a mně začala být zima. A tak jsme se sebrali a ulehli do svých teplých postelí a na velkolepý ohňostroj a zábavu na náměstí se dívali v přímém televizním přenosu….

pokračování brzy…