Další den jsme nasedli do našeho starého BENZE , který začal tak strašně řvát, že jsme se obávali, že daleko nedojedeme. Nahrála jsem si ten zvuk, abych ho, až budu na internetu, mohla poslat majiteli půjčovny a zeptat se, co s tím. Adonis mezitím přišel na nějaký trik, jak BENZ umlčet, tak jsme jen tiše doufali, že do Tirany, kterou jsme měli asi dvě hodinky před sebou, nějak dorazíme.
Po cestě jsem chválila mobilní telefony a staženou mapu a GPS, protože bez nich bychom zřejmě cestovali Albánií ještě teď. Značení buď chybělo nebo bylo opravdu nejasné, ale cesty byly kupodivu poměrně dobré. Po Tiraně jsme se díky GPS pohybovali jako staří mazáci a dojeli k našemu hotelu, kde byla avízovaná možnost parkování na vyžádání. Na můj požadavek sice nikdo neodpověděl, ale Adonis našel nějakou skulinu mezi auty, zkušeně popostrčil auto před námi o kus dopředu a auto za námi o kus dozadu a vmáčknul se mezi ně.
Na recepci nás přivítal milý mladík, který zastával funkci recepčního i číšníka, uvedl nás do naprosto příšerného zatuchlého pokoje pod úrovní chodníku, který ale na požádání okamžitě vyměnil za mnohem hezčí a útulný (po tolika letech v cestovním ruchu vím, že líná huba- holé neštěstí) a když jsem se ho ptala, kde má hotel své parkovací místo, chtěl si vzít klíčky a zaparkovat náš BENZ, ale když jsem ukázala, že auto stojí před hotelem, pochválil nás, že jsme šikovní a že by sám lépe nezaparkoval. Hotel prý svoje místo žádné nemá. Na otázku, co máme zaplatit, když venku jsou parkometry, jen mávnul rukou a řekl, že nic.
Konečně jsem se mohla zase připojit na wifi, takže jsem rychle odeslala záznam řvoucího motoru majiteli auta, který odepsal, že to je ok, že se to občas stává, hlavně prý žádný stres.
Pak jsme vyrazili do centra. Od našeho hotelu to bylo jen pár minut pěšky. Po chvilce jsme přišli na náměstí, takovou obdobu našeho Václaváku, jenže tohle byl Skanderberák (podle albánského hrdiny), které bylo plné stánků s buřty, grilovanými pochutinami, cukrovou vatou a pivem. V okolí stálo ruské kolo, autodromy a nejrůznější pouťové atrakce. Sluníčko svítilo, ale bylo lehce mrazivo. Ofélie si dala cukrovou vatu a šla vyzkoušet některé atrakce. Pro nás s Adonisem bylo největší atrakcí posezení venku u stánku – dát si buřta a pivo a pozorovat dění okolo obrovského vánočního stromu.
Za náměstím stála na jedné straně velká mešita, na druhé straně obrovský pravoslavný kostel, na večer se ozval z minaretu muezzin, lidé se proplétali davem tak, jako v každém velkoměstě, ale celková atmosféra byla opravdu příjemná.
Za náměstím byly jasně vidět pozůstatky starých komunistických budov, ale jinak je centrum města prostě úplně normální a moderní, je zde spousta kaváren a restaurací a obchodů s atraktivními výlohami. Takže název „nejhnusnější hlavní město Evropy“ mi připadá dost nespravedlivý (třeba taková bulharská Sofie taky není žádná superkráska, ale nám se i tam líbilo). Nicméně si dovedu představit, že ještě před necelými třiceti lety to opravdu příšerné město bylo.
Večer jsme přišli unavení zpět do hotelu a ptali se recepčního, kde se dá nejblíže nějak slušně najíst. Mladík nás poslal do restaurace v naší ulici, která vypadala velmi honosně, čehož jsme se trošku lekli, ale to už bylo pozdě. Z kuchyně totiž vyšel mladý šéfkuchař, kterému se podařilo nás přesvědčit, že se nacházíme na nejlepším místě v Tiraně, protože právě zde vaří právě on. A nebudeme prý litovat.
Pokaždé, když něco uvařil, přišel se sám osobně přesvědčit, jestli nám chutná a čekal, až si dáme alespoň několik soust. Něco bylo dobré, něco sice méně, ale my jsme neměli to srdce mu říct věci tak, jak se měly, protože jsme nechtěli zklamat jeho dychtivé očekávání. Když tedy spokojen odešel do kuchyně vařit dalším hostům, trošku jsme ho s Adonisem zdrbli, vědomi si toho, že kdyby nás slyšel, nezbyde mu nic jiného, než si prohnat kulku hlavou nebo odejít do kláštera. Ofélie byla zhrozena naším otřesným chováním a protože se nudila, začala fotit jídlo i nás. Pak vyfotila Adonise a ukázala mu výsledek. Adonis, když se viděl, zhrozil se svých několika brad a břicha natolik, že potichu dopil poslední sklenici vína a oznámil nám, že bude hned po příjezdu domů držet dietu. Kopla jsem Ofélii pod stolem a potichu ji pochválila za mistrovské dílo.
Když jsme z restaurace odcházeli, chtěli jsme milého kuchaře pozdravit, ale nebyl nikde k nalezení. Ofélie začala natahovat, že nás určitě slyšel a někde v koutě pláče, a že jsme nespravedliví a zlí. Kuchaře jsme vzápětí našli na baru u sklenky koňaku s cigaretou v ruce. Srdečně jsme se s ním loučili, ale on se tvářil opravdu smutně. Tak Adonis, aby mu to nebylo líto, mu napsal na lísteček své telefonní číslo a pozval ho k nám na Korfu, že až přijede, něco mu uvaří. A já jsem mu slíbila dobrou recenzi na trip advisoru, kterou jsem opravdu napsala, ač už dobré recenze na restaurace nepíšu, protože se tím podle mého názoru dobré restaurace ničí. Při posledním drinku v baru hotelu jsem si začala psát seznam Albánců pozvaných k nám domů. Začal se nám hezky rozšiřovat…
Pokračování brzy.
Pavlo, tak jsem si s chutí přečetla druhou část článku o výletu do Albánie. Opět jsem se báječně pobavila,jako vždy, díky. Včera jsem si na tebe vzpomněla, vzpomínáš si jak jsi psala o to, že bychom měli udělat občas (nebo každý den, to už nevím) nějaký drobný dobrý skutek? Včera mi k tomu dopomohla náhoda při obyčejném nákupu v Penny. Pomohla jsem starší paní, která špatně chodila a měla jezdící tašku a velký nákup se vším kolem odnesení košíku a uložení zboží do tašky, což je úplná maličkost a samozřejmost pro ještě zdravého člověka, povídaly jsme si a myslím, že ta paní a nejenom ona, měla ten den trochu hezčí. Přeji hezký dem
milá jano, to mám fakt radost! ona totiž ta filantropie je vlastně spíš o nás než o druhých. ten dobrý pocit, že jsi někomu udělala radost nebo pomohla, je prostě k nezaplacení 🙂 díky za vzkaz!
Příjemné čtení při viróze v posteli. A není to tak dávno, co jsem procházkou parkem přemýšlela, zda nějaká taková značka existuje. A jo :-). Zajímalo by mne, kolik Albánců se objeví časem u vás doma, když je Adonis nejen výborný kuchař, ale i hostitel. Měj se hezky a děkuji.
ahoj pavlo, adonis je především šílený 🙂 takže nepochybuji o tom, že se u nás opět objeví spousta lidí. letos budou určitě albánci převládat… brzké uzdravení!
Milá paní Pavlo,
protože dvě poslední reakce se týkají Vašeho muže, tak si dovolím na pana Adonise malou recenzi. Byli jsme na Korfu v létě 2016, vlastně poslední rok, co jste pracovala jako delegátka. Když jsme letěli na Korfu, nevěděla jsem kdo jste, pouze jsem viděla propagační film o Korfu, kde jste vystupovala i s Vaším manželem. Při shlédnutí filmu jsem si říkala: proč si taková mladá kočka vybrala takového postaršího chlapa.
I přiletěli jsme na Korfu, kde jsme se ihned na sluníčku osypali, a vy jste nám poslala na pomoc Vašeho doktora. No musím Vám říct, že jsem okamžitě změnila názor, již jsem se nedivila proč jste s ním, protože tak sympatického, charistmatického a také fešáckého chlapa jsem dlouho neviděla. Když přišel, chtěl angličtinářku, tak jsem zavolala dceru, ale posléze jsme zjistili, že v e l m i dobře rozumí česky.
Jinak, když jsme přiletěli na Korfu do městečka Dassia, byli jsme trochu zklamáni
z městečka i pláže, ale dojem byl napraven výletem do hlavního města i tradičním výletem po ostrově a i pěším výletem k poloostrůvku s kostelíkem Ipapanti. Tak se tam na Korfu mějte krásně a pozdravujte toho Vašeho sympaťáka.
Zdravím ze slunné Jižní Moravy, máme tu také krásně, sluníčko svítí, ale máme zimu a nemáme moře. Jarka
Milá Jarko, děkuji za milou zprávu. Manžel měl radost především ze „sympaťáka“, nicméně se hodně podivoval tomu „postaršímu chlapovi“, protože prý tenkrát postarší, když se to točilo nebyl vůbec a má pocit, že není ani teď a asi ani nikdy nebude 🙂 Tak hlavně že se cítí být mladíkem, to je důležité…
Moc Vás zdravím a přijeďte zase! ps