I když pro Řeky je tohle město Konstantinopol a někteří se k jeho návštěvě staví dost odmítavě. Adonis ale, protože má zřejmě nějaké skryté turecké geny, zářil nadšením, když jsem s touhle myšlenkou loňské léto vyrukovala.
Vánoce jsme ještě strávili na Korfu, protože Janis chtěl hrát při vánočním koncertě naší filharmonické kapely, a druhý den jsme odjeli.
Adonis se sice tváří, že nerad cestuje, ale když už vyrazí, pak cestuje celkem vášnivě. Chce hodně chodit, jezdit místní dopravou a stravovat se v neturistických restauracích. Protože se u žádné pojišťovny nelze pojistit proti zatčení, pojistila jsem nás všechny pro jistotu alespoň pro případ zdravotních potíží. Akorát jsem Adonise ujistila, že když se pojišťujeme přes nějekou českou pojišťovnu, v případě potřeby bude repatriován do Čech, ne do Řecka. Řekl, že je mu to jedno…
Hned první den jsme vyrazili na Velký bazar. Tam jsme se procházeli, prohlíželi jsme si různé věci a já jsem měla trošku strach, abych neztratila děti. Sice jsem je vybavila mobilními telefony pro všechny případy, ale i kdyby mi nakrásně zavolaly, stejně bychom se asi dost těžko hledali. Tak jsem je držela za ruce, Adonis kráčel deset kroků před námi a já jsem se musela smát, ze je jak Arab, který jde napřed a za ním kráčí žena s dětmi za ruku. Tak jsem si dala šátek na hlavu a vypadali jsme jako klasická muslimská rodinka. Takže nás ani nikdo neotravoval, jen na Adonise občas někdo něco zavolal turecky, protože mezi ně celkem dobře zapadal.
Adonis si usmyslel, že si chce koupit nějaké měděné hrnce, takže chodil neúnavně po obchodech s měděným nadobím a my všichni za ním, což mě to asi po hodině přestalo bavit, tak jsem navrhla, že si každý půjdeme po svém, já s dětmi po suvenýrech a on po hrncích, ale to zas nechtěl on, takže začal chodit s námi.
Bylo zajímavé, jak se všichni chovali vstřícně a přátelsky. Prodavač, který nám chtěl vnutit koberce, s námi nakonec konverzoval asi půl hodiny, i přesto, že mu Adonis vyprávěl, že ho zajímaní jen hrnce a ručně šité boty. Když jsme se někoho ptali na cestu, většinou opustil svůj krám a šel s námi několik desítek metrů, aby nám cestu ukázal.
Když jsme se šli podívat do jedné mešity, Adonis, který nechápe, k čemu jsou na světě pravidla, si nechtěl zout boty. Pak se sice podrobil, ale začal si je sundávat až na koberci, takž na něj začal řvát turecky nějaký zřízenec. Adonis se překvapeně podíval, co se mu stalo a pak se ho začal ptát, kde koupí nejlepší měděné pánve. V mešitě ho zaujala nejvíce masívní dřevěná vrata, která obcházel a ťukal do nich a pak mě požádal, abych mu je vyfotila, že by mohl podobná doma vyrobit.
Jednoho večera vyrazil na nákupy sám a vrátil se se sedmi měděnými hrnci a pánvemi a železným manuálním odšťavňovačem, který viděl u prodavačů džusů na ulici. Nechápala jsem, proč to, ale Adonis tvrdil, že v měděných hrncích se vaří nesrovnatelně lepší jídlo a že v odšťavňovači bude vyrábět čerstvý džus z granátových jablek. Naštěstí jsem z domova tajně vezla velkou tašku, protože něco podobného se dalo očekávat.
Na bazaru si pak ještě zakoupil prášek zvaný Sahlep, protože z něj chce dělat známý nápoj a také zmrzlinu, což vysvětloval i pouličním prodejcům horkého nápoje, které to ovšem moc nezajímalo. Chtěl z nich totiž vymáčknout recept na jejich nápoj, který se mu zatím nepodařilo vyrobit tak chutný. Navrhla jsem mu z legrace, že by si mohl koupit i ten měděný obrovský samovar na kolečkách, jaký mívají pouliční prodavači, ale to jsem neměla dělat, protože Adonis se pak u všech zastavoval a zjišťoval cenu. „Čtyři liry, pane,“ odpovídali prodavači. „Já ale nechci jeden kelímek, chtěl bych si koupit celý samovar,“ šokoval prodavače Adonis. Ti pak většinou hystericky zatlačili na vozík a ujížděli pryč.
Na závěr pobytu si ještě zakoupil dvě turecké kuchařky, které narval do tašky s nádobím. Děti se na sebe podívaly kritickým pohledem a prohlásily, že tatínek je fakt mimozemšťan.
Kouzelné 🙂 Opravdu! Ta repatriace mě fakt rozesmála
me taky. sice by to bylo pro pojistovnu bliz ho svezt do recka, ale predpisy jsou predpisy.
Proboha, kde budou spát??
kdo?
Tak ať vám měděné nádobí slouží. Já mám pouze měděnou džezvu a nikdy v životě jsem ji nepoužil :-).
diky. ja taky vzdycky myslela, ze je to na ozdobu. ale evidentne ne.
moc hezky vypadají ty hrnce
jo, jsou fakt pekne. a adonis je opravdu pouziva. porad. lesti je a cisti:)
Ještě tam zbylo místo na samovar,tak snad příště.
hmmm… budeme muset jeste asi vymyslet nejake misto pro pipu (na plzen).
Já byla v Istanbulu v září a taky mám opěkné zážitky, ale kam se hrabou na ty tvoje!
fakt? my jsme nemeli moc dobre pocasi, ty asi jo, vid? ale nevadilo. pises jeste nekam?
Snad to dobře počítám,blíží se Vám kulatiny.Přeju hodně zdraví ,mnoho pěkných zážitku a proč ne novou knihu.
Chudáci turci se báli, že jim Adonis chce vzít jejich obživu(samovar):-). A už máte nové vchodové dveře alá mešita?:-) Že by se Adonisovi zastesklo po práci se dřevem? Myslím, že si psala, že snad kdysi dělal nějaké ty okenice. Jestli si to tedy dobře vybavuju…
S tou mešitou jsem si vzpomněl, že když jsme byli na dovolené nedaleko Izmiru, tak jsme absolvovali jakýsi trip s místním průvodcem a nedaleko Efeské knihovny nás zatáhl také do nějaké mešity. Tam, ale měli pro sichr ohraničený prostor páskou, kde byl koberec a tam už turisti nesměli. Zřejmě počítali, že by se tam mohl najít nějaký Adonis co si nechce zout boty:-)
Byl to takový okruh: Effes – Dům panenky marie a pozůstatky Artemidina chrámu. Průvodce měl zřejmě slíbené provize a, tak jsme neplánovaně navštívili hrnčířskou dílnu, módní přehlídku koženého zboží a nakonec jsme ještě zavítali do nějakého krámku s místními pochutinami. Už jen kobercárna chyběla. Byli jsme tam, taková mezinárodní gruppa,ale nejvíc mě zaujal postarší pár z Japonska a pak tam byl pár z Istanbulu. Pán byl né moc mluvný muslim, ale paní byla velice komunikativní a příjemná.
Pingback: Nehodnotit? | Giraffe Daily
Jo‘ Istambul, tak tam jsem taky nebyl. Jak si se zmínila o pípě na plzen‘, tak jsem si vzpoměl na jednu příhodu z Kosu. Sedíme s přítelkyní v hotelu na baru a vyměnujeme si s barmanama slovíčka. Přítelkyně ukázala na pípu a řekla pípa. Vtom se začali barmani chechtat a nutilijí at‘ to slovo zopakuje. Místní servírky a návštěvnice, které nevěděli o co jde se po ní šokovaně, skoro až s odporem podívaly. Když jsme chtěli z barmanů vydolovat, co to znamená ,tak lehce zrudli a moc se jim do debatování nechtělo. Bylo nám jasný, že jde o nějakou čun’árnu. Po velice taktním , šepotavém vysvětlováním jsme asi pochopili vo co de. Prostě veselej večer. Ale pípa na plzen‘ je jedna z nejdůležitějších věcí v domácnosti.
🙂
Tak vám tak trochu závidím cestování to je moje.Až se přiblíží léto tak hurá na Korfu.