Některé věci jsou tady v Řecku překvapivě příjemné. Třeba koncerty na hudební akademii, které bývají úžasné a k tomu ještě úplně zadarmo. Většinou ale nejsou navštěvované tak, jak by měly, protože o nich zpravidla nikdo neví. Já jsem na jednom takovém byla včera.
Dva mladí američtí kluci hráli jazz. Jeden na elektrickou kytaru a druhý…druhý byl bubeník, ale za bubny seděl celý večer jenom jednou. Celou dobu totiž střídal nástroje, z nichž mnohé jsem nejen neuměla pojmenovat, ale dokonce nikdy předtím ani neviděla. Místo trianglu bouchal do duté trubky, hrkal korálky a kaštanětami, sem tam oběhl bicí soupravu a uhodil jednou sem a jednou tam, předváděl fantastickou show, takový Jiří Stivín v mladším, americkém a bicím vydání. Po nějaké době se k nim přidal postarší Řek, profesor na místní univerzitě, se svým saxofonem. A tak tam jamovali a jazzovali něco přes hodinu. Všechny protiamerické nálady byly v tu chvíli zapomenuty. Řekové se smáli americkým vtípkům muzikantů a Američané se smáli řeckým reakcím na ně. Mezinárodní pohoda. Všechny spojovala hudba.
Okolo jedenácté večer jsem ocházela domů s povznášejícím pocitem. Na ulicích bylo pusto a prázdno, hladina moře byla ozářena obrovským měsícem a vánek tiše shazoval listí ze stromů. Bylo teplo a příjemně, jen osvětlené výlohy obchodů a barů mi připomínaly, že budou brzy vánoce.
Na náměstí posedávalo několik opozdilců, kteří neměli chuť jít domů. Před vylidněnou restaurací seděl číšník a z nudy si kousal nehty. Ve skoroprázdných barech hrálo pár mladíků tavli. Několik Afričanů v hloučku se hlasitě bavilo a balilo si do tašek svoje pirátská cédéčka, která prodávají po kavárnách. Z přízemních bytů se linula vůně česneku a oregána. Z budovy odvedle se ozývala poměrně hlasitá balkánská hudba. Po nebi se začaly honit černé mraky a vítr zesílil.
-Babí léto končí, pomyslela jsem si, zalezla do vyhřáté postele a nechala se uspat kvílením větru.
pohlazeni po dusi – dekuji