Před pár dny jsem jela ze severu ostrova do hlavního města. Moře bylo ocelově šedé a obloha se úplně setměla. Přicházela další bouře. Letos jich tu je nějak víc, než uvádějí statistiky.
Vyjížděla jsem po vedlejší cestě do kopce a na křižovatce byla nucena zastavit a rozhlédnout se, zda něco nejede po hlavní. Nejelo, ale jak jsem zastavila, skočil mi do cesty starý zanedbaný muž, který mával klíčky od auta a prosil, abych ho kousek svezla k jeho autu. Všechno se odehrálo tak rychle, že když první těžké kapky deště začaly dopadat na mé přední sklo, kývla jsem na něj, ať si sedne dozadu, aniž bych přemýšlela o tom, co vlastně dělám.
V tu chvíli moje auto zamořil nepopsatelný smrad. Vlastně se popsat dá, ale nevím, jestli to mám opravdu dělat. Ale proč ne. Ten člověk smrděl tak, jako by měl v sobě deset zvětralých krabicových vín a k tomu se ještě přinejmenším alespoň rok nemyl. Něco jako bezdomovecká kolonie na Hlavním nádraží v Praze.
Doufala jsem, že brzy vysedne, protože předtím hovořil o tom, že chce svézt jen kousek. Za chvíli z něj ale vypadlo, že vlastně ten kousek je asi 18 km. V předním zrcátku jsem viděla jen jeho ústa, která hyzdily dva zbývající zkažené zuby, a neměla jsem moc dobrý pocit. Otevřela jsem přední okénka a nechala dešti volný přístup.
Nejdřív se mě vyptával na mé rodinné poměry a zemi původu a když slyšel, že jsem vdaná za Řeka, zbytek cesty mlčel. Zato já jsem zatím z auta volala své kamarádce Venuši, které jsem sdělovala, kde se právě nacházím a s kým, a kdybych se jí do dvaceti minut neozvala, že má volat policii a říct jim, kde mě mají hledat. Venuše se smála a řekla, že jsem nenapravitelná. Ale pán byl naštěstí tak namol, že o nějakém násilí nemohla být ani řeč.
Stěží v cíli vystoupil z auta, podíval se na mě a rozhodl se vyzkoušet své štěstí ještě jednou: „A nějaké drobné na litr benzínu bys neměla?“
Pomalu jsem se rozjížděla a volala na něj: „Neměla, mám jen samé papírové,“ a pak jsem rychle šlápla na plyn, otevřela i zadní okénka a otřela si pot a déšť z čela.
Další zajímavá příhoda se stala hned na druhý den večer. Na ostrov zavítali naši přátelé, námořníci, Ukrajinka Irina a její partner, Ital Sergio. Sešli jsme se ke společné večeři v jedné taverně v zálivu Garitsa. Jídlo bylo průměrné, výhled na moře dokonalý, hlavně ve chvílích, kdy se začalo blýskat a blesky ozařovaly nádhernou středověkou benátskou pevnost. Jedinou chybu to mělo – nálety hejn komárů, které jsem v Kerkyře ještě nikdy předtím nezažila. Albánský číšník začal jednat ještě před naším příchodem. Po celé venkovní restauraci rozmístil aluminiové misky se žhavými uhlíky, na kterých pálil řeckou mletou kávu. Tak se tady totiž odhánějí komáři. Seděli jsme zahaleni v dýmu spálené kávy, což ale bylo lepší, než být v obležení komárů. Trik s kávou celkem zabral. Najednou jsem však ucítila pach něčeho spáleného, ale káva to nebyla. Podívala jsem se na dřevěnou prkennou podlahu a všimla si, že doutná, protože žhavé uhlíky prohořely skrz hliníkovou nádobku až na dřevo.
Upozornila jsem na to číšníka Janise, který bryskně přiskočil a odkopl svůj vynález do přilehlého parku. Podlaha však doutnala dál. A pak se stalo něco, co se zřejmě může stát jen tady, v Řecku. Janis přiskočil k vedlejšímu stolu, kde sedělo pět mladých zákazníků pojídajících smažené lilky, vzal z něj lahev vody, kterou si zákazníci nechali přinést, a prostě a jednoduše ji vylil na doutnající podlahu, kde už byla vypálená slušná díra, ze které se po vodní sprše začalo kouřit. A tak jsme se na to všichni společně dívali, Řek, Ital, Ukrajinka, Češka a Albánec a všichni jsme splečně propukli v smích. Albánec Janis pak přinesl ještě jednu Retsinu na účet podniku a popřál nám hezký večer.
To jsem nevěděl, že na komáry zabírá spálená káva. Tedy na řecké komáry! Pamatuju si, jak nám náš řecký známý vysvětloval, že řečtí komáři mají úplně jiné chutě než komáři ve zbytku Evropy. Samozřejmě mnohem vznešenější :-).
vznesenejsi kazdopadne. a na recke komary zabira jen recka kava. i kdyz pravdou je, ze mi nekdo vysvetloval, ze asi by zabrala jakakoliv, ale palit jacobs by bylo moc drahe:))
Jé – to jsem se musela zasmát! Něco podobného se nám stalo také. A ještě přemluvil mého muže, ať ho – smraďocha a zpiťana – zaveze až do místa bydliště! To se ale stalo jedenkrát a tedy naposled.
A trošku mimo tento článek – díky za hezký článek v příloze MF dnes – Víkendu, který se týkal Istanbulu. Jelikož tam v pátek cestujeme, hned jsem začala číst bez toho, abych se podívala na jméno autora. Ale při čtení už mě to napadalo: kdo žije v takovém smíšeném manželství? Dvě děti? Manžel shání hrnce? No to snad ne! A teprve jsem pátrala po autorce, abych zjistila, že to jsou opravdu zážitky mé oblíbené blogerky Ostrovanky – Sonji. Teď se do Istanbulu těším ještě víc a na dálší články na těchto stránkách také!
jeee, tak si istanbul uzijte! my jsme meli opravdu veskrze pozitivni zazitky!
Ostrovanko, asi možná víte co spojuje Korfu s Jersey, dnes jsem objevila toto: http://www.zbozi.cz/vyrobek/durrell-gerald-o-me-rodine-a-jine-zvirene/
jasne, ze vim. diky.
Hm, bouřka. . . Mám je ráda, ale ta letos v červnu na Korfu – to jsem ještě nezažila. Když jsem si uvědomila, že náš hotýlek asi nejspíš vůbec nemá hromosvod, klepala jsem se pod prostěradlem a velmi nehrdinsky kňučela, že se bojííím!!!!
jojo, bourky jsou tady fakt strasidelne, ale ja je mam fakt rada!
Jako soused z ostrova Paxos mám také své stálé pasažery. Pravidelně vozím jednoho staříka z nedalekého Loggosu. Je to chlapík podobných vůní a mravů, nicméně je to již skoro tradice, já jsem jeho „taxi driver“, akorát, že mně to stojí pět euro. To přežiji a mám dobrý pocit splněného „bobříka“. Jinak tento ostrov je ráj, až ho v listopadu na tři měsíce opustím, budu mít těžkou depku. Zima tady je opravdu děsivá, na ostrově zůstává asi tři sta lidí, vše zavřeno, vánoce (naše katolické) prakticky bez oslav. Pouze tu zůstává anglická komunita, ale to je na samostatný blog. Viva Greece.
vladimire, kde se tu beres? tak my mame cechy uz i na paxosu? no to je prima! napis nam neco o paxosu, prosim, jaky je tam zivot a my dame na nase stranky cesi v recku. muzes poslat na muj mail pavla74@hotmail.com
Letos jsem byla v Řecku v Tolu. Jedno překvapení bylo, že jsme s klíči od pokoje dostali i el. odpuzovač komárů (naštěstí jsme ho nemuseli ani jednou použít)a druhé překvapení bylo na pláži, kde ke každému slunečníku patřil lavor na omytí nohou od písku. :).
tak to jste meli fakt super servis. na korfu se s komáry musí ve většině případů poprat každý sám (asi se majitelé ubytování snaží ekonomicky podporovat obchodníky se stroječky do zásuvek, když už turisté nekupují nic, tak tohle občas musí). a s tím lavorem to moc nechápu. aby člověk neušpinil to lehátko od písku?