Psaní o ničem

Čím víc času utíká od mého posledního pořádného psaní, tím hůře se mi něco vymýšlí. Mám tolik podnětů a tolik témat, o kterých si říkám, že je prostě musím napsat, jenže pak je léto a já se nezastavím, potom začnu cestovat a nejsem na počítači, pak dělám aukci pro Jemen, záhy se někdo staví na návštěvu nebo vysvitne sluníčko a já musím jít nutně plavat nebo prostě se s Adonisem zapovídáme u oběda, otevřeme si lahev vína a po té je úplně nejlepší si dát siestu.

Siesta je skvělá věc. Podle mého názoru (zároveň s postelí) nejlepší vynález lidstva (pak ještě myčka na nádobí, kterou Adonis úplně nenávidí a ostentativně ji už 22 let bojkotuje).

Při siestě si totiž člověk bez výčitek svědomí může něco listovat v mobilu, a pak, když na něj přijde dřímota, si může pustit do sluchátek nějaký rozhovor a při něm pak krásně klimbat.

Tyhle rozhovory jsou výborný uspávací prostředek. Používám je někdy i v noci, když se probudím a nemohu usnout (ne, že by se mi to stávalo často, ale přece jen, za chvíli mi bude skoro padesát, a ani spánek už není, co to bývalo..).

Když totiž při takovém rozhovoru opravdu usnu, pak splnil to, co jsem od něj očekávala. A když ne, pak se dozvím spoustu zajímavých věcí!

Jeden můj kamarád mi vyprávěl, že nejlepší uspávací prostředek jsou prý Toulky českou minulostí. Ale představa, že by se mi při nich přece jen nepodařilo usnout, mě trochu děsí.

A život běží dál zcela nezadržitelným tempem. Letos jsem na Korfu přesně polovinu svého života a vlastně, když se tak ohlédnu zpět, takhle dlouho jsem nikdy na jednom místě nežila.

Ty tam jsou moje představy, jak budu cestovat na druhý konec světa, hrát na saxofon s černochy v New Orleans nebo se začít učit ovládat windsurfing.

S přibývajícím věkem jsem ráda, když můžu navštívit své blízké v Praze a v Curychu nebo jet o svátcích s rodinou na pár dní do Itálie. Hraní na saxofon mi úplně stačí v mých spřízněných kapelách na Korfu, a už jsem se smířila s tím, že velká saxofonistka ze mě opravdu nikdy nebude.

No, a s tím windsurfingem to je tak: mně se tenhle sport líbí už od mládí. Jednou, před dávnými lety, se mi podařilo zkusit si to na Seči, pak jsem přemluvila nějaké Egypťany v půjčovně v Hurghadě, aby mi surf půjčili a tvrdila jim, že surfovat umím. A pak se mi podařilo udržet rovnováhu a chytit plachtu, a pak už jsem vnímala jen svištění větru kolem mých uší, který mě vál kamsi na širé moře a já se neuměla otočit, tak jsem musela seskočit a asi hodinu plavat i s prknem zpět. Od týpků v půjčovně jsem dostala pěknou sodu a zákaz vstupu na padesát metrů od jejich boudy nadoživotí.

A pak jsem si tolikrát chtěla půjčit surf na Korfu. Jenže když mám náhodou chvíli času, buď zrovna nefouká anebo jsem zase daleko od nějaké půjčovny, a hlavně v létě musím být pořád na telefonu,  a s ním se bude surfovat asi dost špatně.

Pořád jsem si ale říkala, že bych třeba mohla surfovat před sezonou a po ní a chvíli uvažovala, že bych řekla Adonisovi, jestli mi nechce prkno pořídit jako dárek k padesátinám. To už je za rok a kousek!

Pak jsem si ale vzpomněla, proč už nehraju na saxofon při procesích s naší dechovkou! Protože mě z toho tříkilového saxofonu (nebo kolik to váží) pak týden tak strašně bolí záda, že se nemůžu skoro hnout. A to už asi tak deset posledních let. Vážně si myslím, že si budu plnit mladické sny v tak pokročilém věku a budu tahat prkno k moři a pak držet několik hodin těžkou plachtu, do které se opírá vítr?

A tak si jen tak povzdychnu a vyrazím raději na procházku. Dokud mi ještě slouží nohy…