Píše se rok 2011 a můj spoluhráč na saxofon Dimitris si před zkouškou jde zapálit ven jednu cigaretu. I když jsem v téhle saxofonové skupině jediná žena a kromě baryton saxofonisty nejstarší a ostatní si ode mě udržují odstup – sice slušně pozdraví, ale více se se mnou nebaví, Dimitris je občas sdílný. Možná i proto, že letos pracoval na letišti v ochrance a tak jsme se tam často potkávali a při dlouhém čekání se spolu sem tam bavili.
Ze začátku byl trošku stydlivý. Všimla jsem si ho už před dvěma roky, když jsem začala v kapele hrát. Při prostojích mezi průvody se vždy baví s jednou mladou klarientistkou Jorgií. On kouří a ona postává vedle něj, chvilku se spolu baví, chvilku mlčí. Nebo on se baví s někým z mužských hráčů a ona stojí vedle něj a pozoruje ho.
Na letišti se ho vyptávám, odkud je, co studoval a co chce dělat do budoucna, snad ne na letišti celý život? Balí si další cigaretu a vypráví, že žije s rodiči nedaleko letiště. Ve škole se moc dobře neučil, ale jeho rodiče chtěli, aby šel na nějakou vyšší školu, tak šel studovat první obor, na který ho vzali – pomocník veterináře. Jenže s touhle profesí si tady na Korfu práci nesežene a tak dělá, co se mu zrovna namane.
S Jorgií už chodil před vojnou, teď jsou spolu už tři roky. I ona bydlí u svých rodičů a v létě pracuje jako pomocná síla v kuchyni v jednom hotelu v Kerkyře. Potkávat o samotě se ale nemohou, jejich rodiny jsou velmi tradiční. A tak Dimitris jde někdy za ní potají, když rodiče nejsou doma. Ona zase může za ním v přítomnosti jeho rodičů. Ti ji zvou na večeře a pak celá rodina sedí doma u stolu a povídají si všichni společně. Její rodiče zatím Dimitrise poznat nechtějí, dokud to s ní nebude myslet vážně, tedy dokud se s ní nezasnoubí.
Dimitrisův tatínek má dům po rodičích na vesnici. Momentálně je prázdný a tak když Jorgía doma řekne, že jde s kamarádkou do kina, mohou na pár hodin spolu vyrazit do toho opuštěného domu, hodinu cesty z města. Pak ji ale Dimitris vysazuje z auta na předměstí, aby je spolu nikdo neviděl.
Rozhodl se, že na podzim, až mu skončí práce na letišti, půjde za jejími rodiči a dá slovo, že si Jorgii příští rok vezme za manželku. Tedy místo tzv. Arravonas – zásnub, které bývají velkolepé a u kterých často bývá přítomen prvoslavný pop a celé příbuzenstvo, si pouze dají slovo – tedy Logodosía, což je tedy slib muže rodičům budoucí nevěsty, že si ji v blízké budoucnosti hodlá vzít za manželku. I když dnes už rozdíly mezi těmito dvěma obřady skoro vymizely.
Poté, co otec nevěsty bude souhlasit, může se mladý pár vídat i bez přítomnosti rodičů.
Udiveně jsem naslouchala asi pětadvacetiletému mladíkovi, který na mě vždycky působí tak sebejistě, až trošku frajírkovsky a nevěřila, že se vážně podřizuje svým konzervativním rodičům s takovou samozřejmostí a bez jediného slova odporu.
Dimitris dokouřil a vrací se zpět do zkušebního sálu a usedá vedle mě. Ráda sedím vedle něj, protože dobře hraje a já, když se někdy ztrácím v notách, se podle něj pak zase celkem dobře orientuji. Kromě toho počítá pomlky mnohem zdatněji, než já, takže si můžu sem tam dovolit cestovat v myšlenkách, aniž bych ztratila návaznost.
Dimitris začíná hrát Verdiho Traviatu a já se po očku dívám, jak se mu na levé silné ruce blýská masivní zlatý prsten. Při první příležitosti do něj šťouchnu a ptám se, jestli už je zasnouben? „Ne, nejsem zasnouben, jsem „logodosmenos“ odpovídá pyšně. „Tenhle prsten jsem dostal od svého tchána, když jsem předal já svůj prstýnek Jorgii…“
Dohráváme Traviatu a já přemýšlím o tom, že některé tradice mohou být docela romantické.
Mne sa to vôbec nezdá romantické. Nechce sa mi veriť, že to je príbeh z Európy a že sa odohráva v 21. storočí. Predsa tí mladí nakoniec robia to isté, čo mladí ľudia inde. Veď načo by chodili do opusteného domu vzdialeného hodinu od mesta? A som tiež presvedčená, že ich rodičia robili rovnako.
Surreálné, ale milé 🙂Náhodou, je to pěkné. Sice takové rádoby "zastaralé", ale něco na těch tradicích je.
ja chapem tento prispevok inac ako predchadzajuci diskuteri.podla mna je hlavny doraz v tom, ze Pavla pozna chlapa, ktory nosi prsten, ktory mu dal jeho svokor. to je totalna bomba a kuriozita, ovela lepsie ako sa zamyslat nad moralkou greckeho vidieku.
mimi tulipanova: co robi v zavretom dome som sa nepytala. ale mozna, ze chteji mit i chvilku pro sebe, at delaji cokoliv. ano, je to lehce sokujici, ale zase na druhou stranu me spis prekvapilo to, ze je to dobrovolne…
jobbie: taky to tak vidim. a komu se to nelibi, at to nedela:) nemyslim si, ze by dimiho rodice byli tak zamozni, ze kdyby ho vydedili, byl by na tom nejak zvlast spatne…
sim: bingo!!!!!!:)
No je to takové pomalo, pozvolné, řecké, v mezidobí si dáme několiknáctkrát ledové kafe, ouzo, nějaké řecké papu, zatancujem, zazpíváme a vmezidobí zjistíme, že nám zkrachovala země, a tak si dáme kafe a ouzo nějaké dobré řecké papu, zatancujem, zazpíváme píseň truchlivou a poslední zhasne:o)
Jiný kraj – jiný mravPro mne – velmi zajímavé povídání a hezky podané! Jinak, platí: Jiný kraj – jiný mrav /x/.x) popsaný mrav zcela jistě nepatří k zavrženíhodným
mod: na to zhasnuti cekame na tebe:)) mezitim si tedy budeme popijet ouzo a cekat, az budes mit volno.
idol: presne tak to vidim. a kdyz jim to takhle vyhovuje, proc ne? ja se zdraham hodnoti, jen popisuji, co mi prijde zajimave.
moc hezké, dojemné a až to je až neuvěřitelné v této hektické a drsné době…krásný večer na Kerkyru z Valach…P.S. Příští pátek už v plné sestavě..bereme si tátu domů napořád..:-))
edi: tak to jsem moc rada! drzim palce.
Zajímavé čtení – trocha historických tradic v naší uspěchané moderní době. Těžko hodnotit..
mara: tak tak…
ještě že tak
Sestra jednoho mého řeckého kamaráda, když jí matka nepouštěla ven, tak utíkala oknem, v 16 otěhotněla, samozřejmě, že se musela vdát, porodila jedno dítě, po 3 letech druhé, aby pak od nich utekla, aby se nakonec po 14 letech vrátila, je na heroinu a ještě stihla porodit třetí dítě. Ono sice dodržování tradicí má něco do sebe, ale všeho moc škodí. Nebo jedna moje známá z Kréty, když po roce školy v Aténách se vrátila domů, protože jeden večer byla s nějakým člověkem v baru (to, že Kréta nejsou Atény si neuvědomila), tak si ho musela vzít, protože to nejde, aby byla s někým do 2 do rána v baru. Svatba stála strašně peněz a po půl roce se rozvedli.
anna: jasne, kazda mince ma dve strany. ani se nezastavam, ani neodsuzuji, jen popisuji:)