Předvánoční večírkování a jiné historky

Kam utíká čas? Vždycky se těším na poklidnou zimu, ale letos zase nějak nic nestíhám.

V poslední době se pořád konají nějaké akce. Jedna slovenská kamarádka mě nedávno pozvala na večeři katolické charity. Tak jsem se, jako evangelička, která předpokládá, že u katolíků je všechno velmi vznešené, na stolech budou brokátové urbsuy a jíst budeme stříbrnými příbory, nechtěla nechat zahanbit. Ve skříni jsem vyštrachala své nejlepší oblečení z roku raz dva (v létě nosím uniformu a v zimě žádné nóbl oblečení nepotřebuji), nalakovala jsem si nehty na červeno (!!! Adonis v tu chvíli přestal věřit, že jdu na charitativní večírek), namalovala jsem se a vyrazila.

Když jsme s kamarádkou došly až na místo, dostaly jsme záchvat smíchu. Sál, kde se gala večeře měla konat, vypadal jako kulturní centrum větší české vesnice z roku 1978 a na plastikových stolech byly umělohmotné talířky s nějakými jednohubkami, plastové kelímky a víno v pet lahvích. Ač měla charita zřejmě v úmyslu poskytnout jednu láhev pro jeden stůl, nalily jsme si s kamarádkou každá kelímek (takže více než půl lahve míněné pro šest lidí) a šly ven kouřit (já jako nekuřačka či bývalá kuřačka z toho šoku taktéž…).

Stály jsme tak venku a bánily nějaké otřesné cigarety, zatímco přicházeli další a další lidé. Nový anglikánský farář, který netušil (stejně jako já), co ho čeká, a tak s manželkou celkem rychle vzali roha, pár významných korských figurek a taky katolický kněz, o kterém jsem měla vždycky dojem, že je neuvěřitelně přísný, přispěchál se zapálenou cigaretou a ptal se, jestli si od nás může dát doušek vína, protože tohle jinak „nevydejchá“.

Když pak na podiu hrál jakýsi zoufalec na piano a zpíval Cucaracha a několik jeptišek tleskalo do rytmu, získala jsem dojem, že charitě už bylo učiněno zadost a šla jsem domů spát, abych se probudila s nejhorší kocovinou posledních několika let.

Mikulášský večírek československé komunity na Korfu byl o poznání lepší, hráli jsme na kytary, zpívali české koledy, jedli výborný bramborový salát a vypili všechno plzeňské pivo, které bylo k mání, a pak se se přáním pokojných Vánoc rozešli domů.

Moc příjemný byl i mezinárodní večírek, který organizujeme každoročně s matkami bývalých spolužáků našich dětí – povětšinou cizinkami v jedné milé hospůdce, ke kterým se po letech připojily další ženy z různých zemí, které mají třeba malé děti nebo vůbec žádné. Dříve, i když to byla vždycky tradice čistě dámské jízdy, se pokaždé objevil Adonis (a to i přesto, že ostatní ženy, stejně jako já, vstup manželů zakázaly), aby se podíval, jak moje kamarádky zestárly, zeštíhlely, ztoustly (či cokoliv jiného muži sledují).

Letos jsem mu to s konečnou platností úspěšně zatrhla. Sešlo se nás celkem devět, z toho osm národností: Angličanka Kim, se kterou chodím v zimě plavat, Francouzka Danielle, o čtrnáct let starší módní ikona nás všech, Srbka Tatjana, která s námi chodí někdy v zimě na pikniky na pláži, Jihoafričanka Kelly, která se živí pěstěním a prodejem biozeleniny, Slovenka Lubi pracující pro konzulát v Patrasu, Holanďanka Alice se svojí o patnáct let mladší nevlastní řeckou dcerou Marií, já a další Češka Lenka. Některé ženy se mezi sebou vůbec neznaly, vlastně jsme ani neměly žádnou společnou řeč, ale všechny jsme se výborně bavily a většina z nás pak pokračovala ještě do jazzového klubu. Když se mě jeden kamarád ptal, co máme všechny společného, nedovedla jsem na to nijak uspokojivě odpovědět. „Nic, asi…,“ psala jsem mu. „Ale přesto jsme si to fakt užily…“

Nejlepší pak byla Spyridonská slezina zimních plavců u větrného mlýna. Milovníci Korfu, ale i moji stálí čtenáři asi vědí, že 12.prosince se slaví jmeniny svatého Spyridona, ale také všech Spyrosů, kterých je na ostrově spousta. V ten den jsou na Korfu zavřené obchody a kostel patrona ostrova je narván k prasknutí. Lidé si chodí do kostela zapalovat svíčky a zvony zvoní po celý den a celou noc.

My s Kim jsme u větrného mlýny potkaly kromě několika Spyrosů mého o hodně staršího spoluhráče z dechové kapely, který sem chodí každý den plavat. Potkali jsme se v moři a já jsem ho, stejně jako jindy, hlasitě pozdravila: „Jasu, Spyro!“ Spyros se ponořil do hlubin a pak se zase vynořil. Čekala jsem, zda nevyloví chobotnici – v poslední době se mu dost daří. A protože je zvykem, že ten, kdo má svátek, rozdává něco ostatním (většinou sladkosti), popřála jsem mu všechno nejlepší a dodala: „A pokud chytíš chobotnici, nezapomeň nás pozvat…“ Spyros se zasmál a zase se zanořil do hlubin.

O něco později jsme se s Kim oblékly a chystaly se odejít. Spyros se vyhříval na sluníčku, i když tentokrát bez úlovku. Protože mám opravdu špatnou paměť na lidi a na jména a jsem hrdá na to, že si už léta pamatuju jednoho z mála korfksých obyvatel i podle jména i podle obličeje, řekla jsem na rozloučenou ještě jednou: „Jasu, Spyro a ještě jednou všechno nejlepší…“

Spyrosovi asi bylo trapně, že nás na nic nepozval, a tak tiše odpověděl: „Díky, Pavlo, ale já se vůbec nejmenuju Spyros. Jmenuju se Elyseos…ale jestli mě chceš překřtít na Spyrose, můžeš mi být kmotrou…“

No, a takhle je to tu pořád….

a tady malá ukázka toho, jak to tu letos před Vánoci vypadá: https://www.youtube.com/watch?v=SSuESK1uQvMhttps://www.youtube.com/watch?v=SSuESK1uQvM