Pokračování seriálu (o cizincích na ostrově)

Ještě že tu máme Uschi s Wernerem a tak je pořád o čem psát. Od loňského ne zrovna vydařeného večírku v supermarketu jsme se neviděli ani neslyšeli, až najednou na začátku roku zazvonil telefon a v něm Uschi. „Že by přece jen slibované pozvání k nim domů na oběd,“ pomyslela jsem si, ale vzápětí tuhle nesmyslnou představu zase rychle zahnala. Uschi se ptala, jak se máme a co je u nás nového, u nich že taky všecko v pořádku, že jim přijel pětadvacetiletý synek, který si zde chce vydělat nějaké peníze a pak odjet do Thajska, jinak že nikam mezi lidi nechodí a že Werner má novou kolekci šroubováků a že na nás často vzpomínají.

Asi za 14 dní zavolal Werner Adonisovi, jestli by si mohl, jako už pravidelně v toto roční období, vypůjčit na 14 dní nějaké peníze. Adonis řekl, že si to rozmyslí a odevzdaně šel vystát frontu do banky a vyzvednout potřebný obnos.

Po měsíci volal Werner, že nese peníze zpět a tak ho při té příležitosti Adonis pozval na oběd, který zrovna vařil. „A přines, prosím tě, nějaké pivo,“ požádal ho Adonis do telefonu. Werner na to opáčil, že pivo k obědu nepije a za půl hodiny dorazil na oběd bez piva…..

Tak jsme otevřeli láhev vína a jedli a povídali si a Adonis Wernerovi říkal, že se k němu stavíme do obchodu pro svíčky, načež Werner prohlásil, že nám za odměnu balíček svíček dá.

Podívali jsme se s Adonisem jeden na druhého a dolili sobě i Wernerovi skleničku.

Před deseti dny jsem jela na malou projížďku na kole a zastavila jsem se v obchodě, abych se pozdravila s Uschi. Ta měla z mé nečekané návštěvy velkou radost a pohostila mě instantním čokoládovým kapučínem. Werner mi přišel potřást rukou, zamumlal, že má moc práce a rychle zmizel.

Uschi, když se dozvěděla, že tu mám rodiče a tudíž hlídání, zajásala a řekla, že se musíme sejít na večeři a že si zavoláme.

A tak se těším, že se zase za rok, až přijde to roční období, kdy schází peníze, snad zase uvidíme…