Chudák Adonis, když si mě bral, netušil, že si zároveň bere moje široké příbuzenstvo a opravdu obšírný okruh přátel. Ze začátku se trošičku ošíval, když sem za mnou pořád přijížděla rodina a nekonečné množství kamarádů (tenkrát totiž tvrdil, že kamarádství mezi mužem a ženou neexistuje, ale jen do té doby, než ho začalo bavit se kamarádit s mými kamarádkami…), později ale zjistil, že je výhodnější všecky vřele přijímat. Já jsem pak mnohem spokojenější a upřímně si ho vážím a on má také nespočetné obecenstvo, pro které vaří a které ho obdivuje.
A tak, když zase po roce přijel zase můj švýcarský kamarád Petr se svojí přítelkyní Fionou, vřele je přivítal a hned začal v kuchyni cosi vařit.
Petr s Fionou se rozhodli, že na nějaký čas odejdou z práce, našetřili si nějaké peníze a koupili si starý VW bus, který si upravili, aby se v něm dalo spát a na konci července se vypravili po krásách střední a východní Evropy.
Po krásném létě v Čechách se vydali přes Slovensko na Ukrajinu, Moldávie, Rumunska a Bulharska. Potom se chtěli vydat do Turecka, ale čas se krátil a oni chtěli překvapit na Vánoce své blízké doma, tak se místo Turecka vydali za mnou na Korfu a dobře udělali. Zatímco v Turecku sněžilo, tady byla tři týdny obloha bez mráčku a slunečno.
Byla jsem překvapená, když mi vyprávěli své zážitky z jejich pětiměsíční cesty. Nejen, že je nikde neokradli ani neošidili, nikdo jim neublížil, ani se jim nestalo nic zlého, ale v každé zemi se potkávali s vyloženě přátelskými a pohostinnými lidmi.
Na Ukrajině jim nějaký sedlák povolil zaparkovat u něj na pozemku a používat jeho vodu, zcela bezplatně. V Moldávii se poohlíželi po nějakém hotelu, kde by mohli jednu noc přespat, aby se jednou pořádně vyspali a umyli, ale žádný tam nebyl, a tak jim nějaký vesničan nabídnul (posunky), aby přespali u něj doma. Tam jim hned vystrojil hostinu, pozval sousedy, přinesl své domácí víno, zabil kozu (Petr je sice vegetarián, ale tentokrát musel alespoň kus masa sníst) a ze zásob přinesl ty nejlepší pochutiny.
Na druhý den je nechtěl pustit, takže Petr s Finonou u něj pobyli ještě dalších pět dní, pomáhali mu se šlapáním vína, hospodářtsvím, se zvířaty a na zahradě a pak už se museli, téměř násilím, rozloučit, protože se chtěli podívat ještě do dalších zemí. Veničan nejen nepřijal žádné nabízené peníze, ale ještě jim na rozloučenou věnoval několik demižonů vína, zavařeniny, kyselé okurky a Petrovi svůj nový svetr, aby mu nebyla zima na cestě do Bulharska.
V Bulharsku se zastavili u strýce nějakého mladíka, kterého potkali na své cestě po Ukrajině. Mladík jim řekl, že nesmějí projet jeho zemí, aniž by se u strýce ohlásili. Strýc je pak zdržel další tři dny u sebe v horách, kde je hostil, jako by byli nějaká významná státní návštěva. Nabídnuté peníze opět striktně odmítnul.
Seděli jsme tak v prosinci v mé oblíbené hospůdce u přístavu a povídali se, jak je neuvěřitelné, že čím méně někteří lidé mají, tím víc jsou pohostinní. Nabídnou úplně nezištně pomoc a rozdělí se i o to málo, co mají.
Petr si objednal malou lahvičku tsipura (místní pálenka), vylil ji do skleničky a lahvičku si strčil do kapsy, protože byla opravdu krásná a roztomilá. Já ale vím, že tyhle lahvičky nejsou na jedno použití. Kromě toho jsem koutkem oka zahlédla majitele hospůdky, který popíjel svoje tsipuro, brnkal na mandolínu a pozoroval nás. „Petře, tu lahvičku si nesmíš brát, to je jako bys kradl sklenice od piva,“ vysvětlovala jsem mu opatrně. Petr trochu smutně vytáhl suvenýr z kapsy a položil ho na stůl. „Počkej, zeptám se, jestli by mohl jednu postrádat,“ přišlo mi ho líto.
Majitel se na mě smál, když jsem se ho ptala, pak zavolal něco do kuchyně a za chvilku přinesl číšník dvě plné lahvičky. „Ať si tvůj kamarád vezme tu práznou a ještě k tomu tyhle dvě plné, ať na nás má dobré vzpomínky.,“ zabořil majitel své prsty znovu do strun mandolíny a koutkem úst popotáhl z ubalené cigarety.
A já jsem si vzpomněla na jednu reklamu, kterou jsem nedávno viděla někde na internetu. Je to reklama na krétskou pohistinnost a docela se podobá i tomu mému příběhu. Mám radost, že se ale tyhle příběhy odehrávají i ve skutečnosti a všude na světě, nejen v reklamách a na Krétě.
Celé video k vidění zde: http://www.youtube.com/watch?v=A40iNV_e7DU
uf, celou dobu jsem to četla se zatajeným dechem a bála jsem se nějaké kulišárny. Tak jsem ráda za pozitivní příběh od začátku až do konce.
:)ja mam prece vetsinou pribehy s dobrym koncem. nebo ne?
Záleží vždycky, na koho narazíš. pohostinní lidé jsou všude, ale záleží i na tom, jestli oni sami udělali se všemi hosty dobrou zkušenost. Každopádně jsem za takové pozitivní příběhy moc rád, protože je vidět, že to prostě jde!
jo, hlavne tihle lidi, trba v te moldavii, turistu asi nikdy nevideli. samozrejme nejsou potreba jen pohostinni lide, ale taky skveli hosti a to prave p+f fakt jsou.
Pred par lety se delal pruzkum, ve ktere zemi sveta jsou lidi nejstastnejsi. Vyhrala ta nejchudsi – Banglades.
Paradox je, ze kdyz se clovek snazi byt stastny, nepovede se mu to, ale kdyz se snazi udelat stastnymi ostatni, je stastny i on.
🙂 hezke.
Zdravím Pavli.Na světě jsou spousty lidí,kteří mají otevřené srdíčka a umí udělat radost i jiným,i když na tom prodělají gatě.Ale potěší je to,že jiným tu radost udělali.Mám s tím bohatou zkušenost z Kassiopi.Na to se nedá nikdy zapomenout.A dobří lidičci,kteří by se rozdali,žijou naštěstí i na Valašsku.Co si budeme povídat.Však ho znáš hodně důvěrně.Ti,kteří rozdávají,tak jsou to ale většinou jen ti,kteří mají hodně hluboko do kapsy.A o to víc je to krásné.A o tom snad ten život je.Potěšit jiné a udělat zároveň radost i ve svém srdíčku.A je úplně jedno,jestli je to na chudém Valašsku a nebo na nějakém řeckém ostrovu.Z
no jo, valassko, to je proste raj:)
Natáčet to, tak to mohli vydat jako cestopis:-). Trochu mi to připomnělo fajn cestopis s Tomášem Hanákem – teda tam jede starým Ducatem: http://www.youtube.com/watch?v=ui9fBcS_nyg
Jináč myslim, že fajn lidi člověk může potkat všude – jen se to ne vždy podaří:-).
oni si chteli aspon psat deniky, ale ani to nakonec nezvladli. skoda.
Nedávno jsem někde četl krátký rozhovor s Čechem, který procestoval téměř celý svět a jediným státem, kde ho vždy okradli bylo doma v ČR. A to asi 6x. Nic pozitivního. Asi před týdnem mi v jednom OC. při zkoušení kalhot sklouzla z pásku kapsa z doklady. Po zhraba 15 min. jsem uslyšel vyvolávat svoje jméno. Sláva, kapsa se našla, lidi nejsou tak špatný.Řidičák, občanka, kreditka, karta od pojištovny a jiný osobní věci, vše na svém místě. Jenom těch 8 stovek se někam vypařilo. Asi se to ,, nálezný “ někomu hodilo na povánoční výprodeje. Už dlouhou dobu se mi zdá že naše česká slušnost, ochota a inteligence se hodně rychle vytrácí. Bylo by načase se probudit.
musis to brat z te lepsi stranky; zes nasel vsechny ty osobni veci. to za tech 8 stovek mozna stalo, ne? ( a zes tam nemel treba 8000…)
Nebo 80 000. 🙂
super story. dekuju ze uz nemusime napsat nase příběh sam! und so viele kommentare, das ist toll.
🙂 pf-peter und fiona= pour feliciter…
stastnou cestu!
a tady se mi hodí cit. v.Havla: V Česku je blbá nálada“. A tady se mi chce citovat butea, který opakovaně tvrdí, že za hodně blbé nálady můžou naše masmédia. Nevidíš příjemné informace, co by tě naladily na další den do vesela. Je to samá černá kronika. Naši středoškoláci loni vyhráli nebo se skvěle umístili v řadě vědeckých a jiných soutěžích. Je spousta jiných oblastí o kterých žádná infa. Trochu chápu. tragédie a neštěstí jsou nejlevnější a jsou k mání ihned a lze je podávat zprostředkovaně. Druhou desítku let putují různě po Evropě /hlavně po městech/ vlakem. pozoruji lidi, jak komunikují mezi sebou. Nemusím umět norsky, abych poznal, že ti proti mě jsou v pohodě. Nejlépe se to pozná ráno, při cestě do práce. Třeba v pražském metru. Tam je přímo „veselo“. Nechám toho, dalo by se rozepsat. Hezký den a večer a týden, snad zas někdy
buteo, souhlasim s tebou. ale zas na druhou stranu si clovek taky musi vybirat, co cte a co posloucha. ja treba pravidelne prispivam do ceskeho rozhlasu s jednoznacne pozitivnimi reportazemi z recka.
mozna by stacilo, kdyby se lidi zacali zdravit a poprali si treba hezky den. alespon pokud bydli v jednom dome.
tady si treba lidi prejou v pondeli hezky tyden a kazdeho prvniho v mesici hezky mesic, krome dobreho dne kazdy den:)
Pavlo, 🙂
i já se přidám a sdělím zde, jak krásně jste se zachovala, když jste mi darovala řecký Slabikář. Je to krásná knížka. V mé pomalu rozrůstající sbírce krásná rarita. Je to pro mě velká radost, když si Slabikář vezmu do ruky a prohlížím.
Během krátkého setkání jsem poznala, že jste obdivuhodný člověk se srdcem na pravém místě.
Dočetla jsem Vaší druhou knížku a těším se na další. 🙂
Přeji Vám všechno dobré a srdenčě zdravím.
Anička 🙂
Mila Anicko, o Vas jsem napsala sem: http://sonja.ostrovanka.cz/nahody/
rada jsem Vas poznala. ps