Je to tak. Korona je pro nás všechny dost velkým strašákem. I když jsem se poslední dny snažila nedívat se na zprávy, nečíst pojednání expertů, blokovat fake news o strýčcích z Itálie, ktří jsou lékaři a radí zaručené tipy, jak se ubránit, a rozhodla se vyhýbat facebookovým diskuzím. Korona je prostě všude. Ta internetová pandemie je prozatím mnohem horší než ta reálná. Pokud se totiž člověk nenakazí koronavirem, pak se nakazí tak depresivní náladou, že to lze jen těžko ustát.
Myslela jsem, že mně se to stát nemůže. Vždycky jsem zachraňovala od šmejdů především své staré rodiče, kteří kažou chvilku někomu naletěli. Teď jsem ale úplně pitomě naletěla já. Na facebooku se mi zobrazila reklama na super slevy na mé oblíbené boty značky Camper. https://www.campereuoutlets.com/
I tentokrát na Vánoce zůstáváme doma. Janis s námi poprvé nebude, protože letenka přes svátky byla tak drahá, že to prostě nedávalo smysl. Sednul tedy na autobus a odjel do Prahy za babičkou a rodinou mé sestry, a za námi přijede až za měsíc, kdy budou letenky čtyřikrát levnější.
Naši přátelé z Čech se nedávno rozhodli zpečetit svůj dlouholetý vztah sňatkem na Korfu, ostrově, který oba tak milují. Romantickou svatbu však předcházela spousta naprosto neromantického úřadování, překladů a apostil. Nicméně kamarádi si přesně zjistili, jak na to a pak mě poprosili, abych došla s dokumenty na příslušný úřad a nechala zkontrolovat, zda něco nechybí.
Smutek z Janýskova odchodu na vysokou školu se pomalu tavil v nepopsatelný vztek, když jsem se snažila vyklidit a uklidit jeho pokoj.
Když se narodil náš syn Janýsek, filozofoval Adonis vždycky o tom, jak mu koupí deštníček, až půjde do školy a nad tím roztomilým obrázkem, který si v duchu představoval, se sám dojímal až k slzám.
Když jsem před jedenácti lety psala tento příspěvek, neměla jsem tušení, jak se bude náš život vyvíjet. http://www.ostrovanka.cz/chtela-bych-byt-rentierkou/ Ale kdo takové tušení vlastně má, že?
Tak takovéhle dotazy mi chodí opravdu často. Já úplně chápu, že člověk, který žije ve Střední Evropě, má dost stresu, pošlourného podnebí a celého života, který se většinou dá žít, ale není příliš šťastný. V zimě vstávání za tmy a chození z práce za tmy, pak rychlý nákup, dětem něco k večeři a už je zase čas jít spát. O víkendu k babičkám nebo na chalupu, udělat velký nákup a zase nanovo. V Řecku se nespěchá a jen tak se lelkuje a posedává, zdá se. Vlastně ten nápad – odstěhovat se k moři a tam se netrápit nesmyslnou prací od osmi do čtyř padesát týdnů v roce, nevozit děti na kroužky od čerta k ďáblu, jen sedět u moře, občas ulovit nějakou rybku, pěstovat si rajčata a posílat děti do školy, kde prázdniny trvají tři měsíce, je opravdu lákavý. Mnoho lidí si myslí, že je to nápad velmi originální. Chtěla bych tedy napsat pár bodů a odpovědět tak všem, kteří se mě na život v Řecku denně ptají. Nejčastější dotazy znějí nějak takto:
Ranní koupání v moři je lék. Včera ráno jsem se k tomu ještě pobavila, když jsem vylezla z vody a zaposlouchala se (já vím, že se to nemá) do konverzace dvou babiček a jednoho dědečka, kteří se na tom samém místě ráno objevují taky. „Pane Spiro, vás už jsme tu ale dlouho neviděly! Kde jste?“ Zahalekala starší z nich. Pan Spiros se zachmuřil a smutným hlasem se rozvyprávěl: „ááále, zemřela mi žena a kvůli tomu jsem přišel o 42 koupání! Ale teď už zase musím začít.“ (místní plavci si koupání počítají, například „letos v zimě jsem absolvoval jen asi deset koupání“ nebo „tenhle týden jsem kvůli počasí přišel o tři koupání“ atd…).
Je to nejhorší hladomor na naší planetě za posledních sto let. Jemen je země ležící na jižním vstupu k Rudému moři, která už před začátkem války v roce 2015 patřila k nejchudším státům světa. Dovážela 90 procent potravin, 40 tisíc dětí ročně se nedožilo 5 let. Podle neziskové organizace Save the Children od začátku bojů zemřelo hlady 85 tisíc dětí ve věku do 5 let. Čechojemenka Sabina Addailamy se rozhodla alespoň některé z nich zachránit.
