Třicet šest dní jsem chodila za maminkou do domova pro seniory, abych ji mohla doprovodit na cestě z tohoto světa. Třicet šest dní jsem jezdila z jednoho konce Prahy na druhý. Tu cestu jsem znala už nazpaměť. Byla to taková každodenní rutina. Hodinu tam a hodinu zpět. Ale co je hodina proti věčnosti?
Jaké to bude, až odjedou obě děti? Na to se mě ptal letos snad každý, s kým jsem se potkala, na to jsem se ptala sama sebe, s Adonisem jsme na toto téma prohovořili mnoho hodin u nás na terase a vypili přitom mnoho lahví retsiny.
)
Airbnb. Kouzelné, ale zároveň zakleté, možná i prokleté, a tisíckrát proklínané slovo. Sdílené ubytování. Myšlenka přímo krásná, ale výsledek zcela tristní. O co vlastně jde?
Původní idea byla taková, že ten, kdo má ve svém bytě jeden či více neobývaných pokojů, si může přivydělat tím, že je pronajme na pár nocí nebo na delší dobu návštěvníkům. Popřípadě byt ve svém vlastním domě. Skvělý nápad, jak se poměrně levně ubytovat u domáčích a pro domácí zase super přivýdělek. Sice je to trochu narušení soukromí, ale za ten přivýdělek to stojí.
Půlka suchého února je za mnou. A jaké to je? Pro někoho, kdo nepije alkohol, nebo alespoň jen málokdy, přijde nepochopitelné, co je to za výmysl. Ti, kteří pijí pravidelně nebo hodně, se většinou dělí na dva tábory. Na ty, co říkají že je to nesmysl, a že když to člověk má pod kontrolou, tak o co jde, a na ty, kteří sucháč dodržují taky, protože si chtějí dokázat, že se prozatím bez alkoholu měsíc prostě obejdou. A k nim patřím už třetím rokem já.
Čím víc času utíká od mého posledního pořádného psaní, tím hůře se mi něco vymýšlí. Mám tolik podnětů a tolik témat, o kterých si říkám, že je prostě musím napsat, jenže pak je léto a já se nezastavím, potom začnu cestovat a nejsem na počítači, pak dělám aukci pro Jemen, záhy se někdo staví na návštěvu nebo vysvitne sluníčko a já musím jít nutně plavat nebo prostě se s Adonisem zapovídáme u oběda, otevřeme si lahev vína a po té je úplně nejlepší si dát siestu.
