Letos zůstáváme po několika letech na Vánoce doma. Sice jsem měla nutkání někam s rodinou vyrazit, ale když jsem projela všechny možnosti letů z našeho ostrova, rychle mě přešla chuť cestovat. Lety byly buď tak drahé nebo složité, popřípadě obojí, že jsem usoudila, že by bylo prima být beze stresu doma.
Moje kamarádka Hanka, krásná, chytrá a sympatická třicátnice, se před časem rozešla se svým českým přítelem, a protože miluje Řecko a řečtinu velmi dobře ovládá, ráda by se seznámila s nějakým Řekem.
Ze dne na den, z minuty na minutu se na ostrově dokáže změnit počasí. Ještě o víkendu bylo skoro léto a najednou vichřice lomcuje všemi stožáry, stromy a anténami a blesk předvácí nad mořem své divoké tance. Adonis uvažuje o nějakém novém způsobu topení, protože elektřina je drahá a dřevem začal šetřit. Trámy z půdy, které jsme pálili loni, už skoro dohořely. Koupil tedy pro Janise jakási naftová kamínka, a i když mu všichni říkáme, že docela smrdí naftou, Adonis si stojí za svým a rozhodl se pořídit naftová kamínka nám všem. Po tolika letech manželství vím, že oponovat mu je mrhání energií. A tak se těším na teplo a zbytek neřeším.
8
Praha se mi letos chtěla ukázat ve svých nejkrásněsnějších barvách. I přes nepříznivé předpovědi jsem zde zažila snad nejkrásnější babí léto za posleních deset let. Barevné padající listí, podzimní sluníčko, hřející, ale trochu zrádné. Lodičky a šlapadla na Vltavě se předhánějí ve svých tvarech a barvách a já si, stejně jako spousta Pražanů a turistů, užívám ty nádherné chvíle.
Eleni je neuvěřitelně vitální šedesátnice ze Soluně. Babička dvou vnoučat drandící na motorce. Je to Řekyně, která se narodila na Moravě řeckým uprchlíkům, kteří utekli ze své vlasti během občanské války, kde jim hrozila jistá smrt.
Tuhle větu slyším od Řeků denně. Je to takové povzdychnutí s nádechem hrdosti smísené se studem, časté alibi pro to, když něco nefunguje tak, jak má. Ale „to je prostě Řecko…“ může mít i velmi kladný význam.
Je vždycky horký a rušný. Tenhle měsíc jsem dříve přímo nesnášela, letos si ho poprvé docela užívám. Práci si totiž organizuji tak, jak chci já, počet telefonátů od naštvaných klientů se snížil na úplné minimum a i přesto, že pořád něco nestíhám, je můj čas naplněn mnohem užitečnějšími činnostmi než celá dřívější desetiletí, kdy jsem pracovala pro cestovní kancelář.
Frankie dlouhán, Jó, třešně zrály, Tam, kde zem duní a další šlágry se ozývají z hospůdky Pod drnem na břehu Sečské přehrady. Scházejí se chlapi ve vaťácích a ženy ve svetrech, rybáři v maskáčích i kotlíkáři v kovbojských kloboukách. Je červenec, já mám na sobě tlustý svetr a bundu, které naštěstí nechávám permanentně na chalupě, když tam jezdívám v říjnu, piju příšerný pivní patok, pozoruju tančící a křepčící padesátníky až sedmdesátníky, zpívám si s hrající kapelou notoricky známé písně a v očích mám slzy.
Řecké děti se mají. Tříměsíční letní prázdniny začaly a už dost dlouho před koncem školního roku děti chodily na náměstí na „výlet“ nebo nemusely do školy vůbec, protože učitelé měli tento rok už po několikáté „volby“, pak se jelo na školní výlet na pevninu, ze kterého se děti vrátily pozdě, a tak nemusely na druhý den do školy.
Sedím u počítače, měla bych pracovat, ale myšlenky se mi rozjíždí do všech stran. Odepisuji na zprávy na všemožných sociálních sítích, čtu si noviny a přitom vzpomínám, že jsem na Korfu přijela poprvé v květnu před devatenácti lety. Bylo to, myslím, osmnáctého.
