Ostrovní srpen

Tenhle měsíc bych nejraději vyškrtla z kalendáře, nebo kdybych mohla, odjela bych někam na sever a přečkala, až se davy turistů přeženou přes náš malý ostrůvek a pak se vrátila do poklidného září.

V srpnu je totiž vedro (ale zase opravdu teplé moře), na mnoha místech je doslova přelidněno, třeba u nás v ulici, vyrojí se spousta podvodníků, přepisují se parkovací lístečky ze tří eur na pět a taxikáři účtují za dva kilometry 15 eur (což se tedy děje často i mimo srpen). Každý den do přístavu přijíždí několik zaoceánských lodí, které vychrlí tisíce turistů s plastikovými náramky na ruce a sáčky se svačinou v ruce, kteří si pak v kiosku ke svému obědovému balíčku koupí chlazené pivo a nechají zde po sobě tuny odpadků, aby po několika hodinách zase odjeli produkovat odpadky o ostrov dál.

Místní politici si neuvědomují, že ostrov není nafukovací, a tak neexistují žádné regulace autopůjčoven, a tak si každý může pořídit libovolný počet aut a pronajímat je, aby pak všichni stáli v zácpách v parném slunci. Ale místní politici neřeší vlastně skoro nic, takže se tomu nelze divit, jen se ptát, k čemu nám vlastně jsou.

Ale je taky možné, že jsem v srpnu jenom unavená a všecko vidím přehnaně skepticky. Přitom mám několik vyloženě pozitivních zpráv. Moje mořská kancelář, ze které jsem se tak radovala, byla dosti nedokonalá, na což jsem přišla až tehdy, když Adonise málem trefil šlak, že se mi nemohl půl hodiny dovolat. A já si v klídku plavala tu půlhodinku v moři a za sebou táhla bojku s telefonem. Jenže ten prostě, byť lehce ponořen do vody, ztrácí signál. A pak jsem našla „plavacího ježečka“ po Ofélii, kterého už jsem chtěla dávno vyhodit (jedná se o pás, na kterém jsou navlečené malé pěnové kousky a upevní se dítěti kolem pasu) a na ten vložím svoji bojku s telefonem, takže teď už pluje skutečně nad vodou jako na loďce a já sice vypadám jako blázen, ale funguje to.

Janis, kterému se začaly zapalovat lýtka, protože už je to velký kluk, se vrátil z brigády ve Švýcarsku a začal doma vařit. Umí sice zatím jen tři jídla, ale zato skvěle, takže když to dáme dohromady s mými čtyřmi, které umím zase já, máme na týden většinou vystaráno. Adonis teď bohužel nemá čas vařit, ale i to má své výhody, protože Janis bude díky tomu, že moje jídlo nemá rád, za chvilku zřejmě výtečným kuchařem. A za jeho kucařské umění ho obdivuje nejedna mladá slečna.

Ofélie za mě převzala část mé administrativy, za což dostává zaplaceno, takže si vydělá na svoje kafíčka (ano, malá Ofélie pije slabé frapé, ani nevím, kdy mi najednou tak vyrostla!) a aspoň se chvilku nenudí, protože prázdniny má letos tři a půl měsíce, a to už je hodně i na profesionálního poflakovače, jakým moje dcerka bezpochyby je. Dnes mi oznámila, že už se nemůže dočkat školy. Na to, že školu v podstatě nesnáší, je to velmi silný a významný výrok. Nicméně, co by za takovou hlášku svých dětí dali rodiče v Čechách?

A Adonis? Ten přijal na milost můj kompostový kyblík. Sám do něj odhazuje veškerý biologický odpad k mému velkému údivu. (Obdivuji, jakým elegantním způsobem se vyrovnal se svým největším sokem). Ne snad, že by chtěl zachránit příští generace či lidstvo jako takové, ale pochopil, že když kompost každé dva dny odnáším na tržiště, nesmrdí nám doma odpadky ,jejichž vývoz má na starosti na motorce on. A tak jsou vlastně všichni svým způsobem spokojeni, ale na září se těšíme svorně všichni.