O Thierrym jsem se před rokem zmiňovala zde. Tehdy jsem ještě netušila, že se z něj stane Ostrovní figurka z mých nejoblíbenějších.
Se svojí kytarou a foukací harmoniku kolem krku sedí před supermarketem Dimitra v centru města, vedle sebe krabicové víno a před sebou futrál. Po roce tvoří už téměř neodmyslitelnou součást korfské ulice. Zpívá písně v angličtině a francouzštině a jeho sametový hlas vyzývá ke krátkému zastavení.
Když Thierry jednou za čas zmizí, neznámo kam, ulice jako by osiřela. Pak se zase vrátí a Korfané ho srdečně vítají „doma“. Thierry si naklonil nejen místní obchodníky, kteří nejen že na něj nevolají policii a nevyhazují ho z jeho místa, ale dokonce mu sem tam hodí pár drobných. Policie, když přijede za nějakým jiným účelem, mu vždy doporučí, ať se na deset minut stáhne a přijde zase, až oni odejdou.
Kolem Thierryho se neustále vyskytuje skupinka studentů, možná bude spíš pravdivější říci krásných studentek. Chlapci si přinášejí z domova své kytary a tahací harmoniky a muzicírují s ním, dívky s ním konverzují o hloubkách lidské duše, při tom se k němu naklánějí a dívají se mu zblízka do očí.
Thierry okouzluje svým charismatem. Na první pohled vypadá jako bezdomovec, má mastné delší vlasy sčesané na pěšinku, zkažené zuby, v ruce balenou cigaretu a téměř vždy je cítit laciným vínem. To ovšem nic nemění na jeho šarmu.
I já se u něj sem tam zastavím na kus řeči, ale protože pro něj je ulice jeho práce, nechci ho zdržovat, tak si většinou jen zamáváme. Včera jsem ho ale potkala odpoledne na náměstí. Seděl sám na nehezkém pomníků sedmi Jónských ostrovů, vedle sebe krabici s vínem, kytaru a v ruce cigaretu. Díval se někam do dálky, takže mě zpozoroval až když jsem přišla k němu a pozdravila ho.
„Co tu děláš?“ ptám se celkem zbytečně. „Odpolední rozjímání,“ odpovídá Thierry. Ptám se ho, kde byl, když tuhle na měsíc zmizel a kam vůbec jezdí a kde bydlí. Vypráví mi svůj životní příběh:
Na ulici hrával od vých čtrnácti let, jen tak pro radost. Vždycky si hraním i dost slušně vydělávaljednou ho však jeden obchodník, před jehož krámem hrál, poprosil, zda by mu neumyl výlohu. Thierry se pustil do práce a jak tak stál za výlohou, poznávali ho všichni lidé z městečka a někteří ho prosili, aby pak přišel umýt výlohu i jim. A tak Thierry začal umývat výkladní skříně v celém Montpellier, až už mu na to přestaly stačit síly, tak si zavolal pár mladíků na pomoc a jeho podnikání se rozjelo do obřích rozměrů, takže přestal hrát a začal vydělávat velké peníze.
V té době se seznámil se svojí tehdejší manželkou a zplodil syna. Jenže po několika letech skvělého živobytí zjistil, že mu něco chybí…. Ulice. Hraní na ulici.
Manželka si mezitím našla někoho noblesnějšího a tak jí Thierry dal dům a všechny peníze a začal zase hrát. Jezdí kam chce, dělá si co chce, seznamuje se se spoustou lidí a je mu dobře.
Takže k otázce, kde byl v létě a minulý měsíc? V létě si sjel do Itálie a pak do Maroka. Teď nedávno navštívil pár přátel v Soluni a za měsíc musí vyrazit do Francie rozloučit se se synem, který se stěhuje do Kanady. Pak ještě neví, ale na Korfu se bude vracet. Našel tady jednu spřízněnou duši…
Už už jsem byla nachystaná poslechnout si nějakou pikantní příhodu o osudové lásce, ale Thierry mě přeběhl a řekl, že ta paní má 86 roků, je Arménka hovořící vynikající francouzštinou a je tak úžasná, že by mu chyběly jejich hovory, kdyby odjel nadobro….
Přesto všechno má jednoho dne v plánu odjet do Indie a tam už zůstat. Ale až přijde čas a ten ještě nenastal.
Na chvilku jsem se zamyslela a mezitím k Thierrymu přišla skupinka mladých lidí. Kluci šli koupit gyros a děvčata si sedla vedle něj. Krásná, snad osmnáctiletá Řekyně si sedla do Tureckého sedu na pomník, dívala se mu do očí a začali si povídat…
Rozloučila jsem se a začala hledat Ofélii, která lezla někde po stromech. Byl čas na návrat domů…
Na video se lze podívat zde
Nikdy neím, jestli tak volně žijícím lidem závidět, nebo ne, asi spíš jo:-), každopádně je to hezký příběh!
hezký a inspirující příběh.. inspirující v tom, že někdy je důležitější dělat to, co chceme než peníze a majetek..
máme se co učit. Moc mu to přeju. Asi o tom to je, abychom našli každý to, co nám jde nejvíc ze srdce. Protože když pak děláme přesně tohle, můžeme oblažit mnoho ostatních a není to jen hrabání si na svém, pro sebe a pro peníze. Nemáš nějaké video s poslechem jeho hraní? To by bylo moc hezké. Díky!
Svobodný duch je supr, pokud máš k tomu svobodné tělo /žádnou zvláštní péči, léky a spoustu jiných vymožeností civilizace/. Stejně ho to jednou přestane naplňovat, ztratí smysl další existence a většinou končí dobrovolným odchodem. Ta Indie je tak východisko, bo tam najde spousty podobných – Ať se mu dlouho daří
taky sem jako nactileta prozivala spoustu chvil s bezdomovci…nevim proc me to k nim tahlo, ale asi fakt ta svoboda…
Hezké počteníčko.Člověk si má vždycky plnit své sny,dělat co má rád a jít tam,kam ho srdce táhne.Takovým kolikrát můžeme jen závidět,protože nemáme odvahu to udělat.Valašsko zdraví ostrůvek,který mu přirostl k srdci a celou rodinku.Zdenek
mod: zavidet asi ne, spis jim prat, z edelaji to, co je bavi. jinak bys mohla jit taky bydlet na ulici a hrat, ale to by te asi nebavilo…:)
eja: presne….
viky: az ho potkam, nejake video udelam a dam na youtube.
buteo: to mas pravdu, to telo je dost dulezite…
gugu: co bezdomovci v nafpaktosu?:)
wilson: hm… vyzaduje to asi znacnou davku odvahy. taktez zdravime.
nene severni morava..tam jich je jak mysi…:)
vybral si svou cestu a je spokojený. moc hezký příběh, Pájo, díky!
gugu: aha…
dewberry: za co? za inspiraci? tesim se, az te tu najdu hrat pred supermarketem:)) flek bude zrejme v lete volny..
Každý svobodný duch nemusí sedět na ulici a hrát, kdybych byla bývala v sobě toho ducha našla, určitě bych kolem sebe nekupila lidi a zvířata a dávno bych se potloukala po nějakých misiích někde po světě, možná bych už byla dávno mrtvá, ale byl by to život, který by mě bavil. Bohužel v době, kdy už se mohlo, sem už byla relativně stará a hlavně už příliš zaháčkovaná:-(
mod: to by me fakt zajimalo, co bys delala, kdyby… nechtela bys o tom napsat u sebe na blogu??
http://www.youtube.com/watch?v=iIoOtxzgF2o tak tohle je video….
Každý v soběasi nosíme kousek touhy po něčem jiném, svobodnějším, nevázanějším. Ale jen málokdo to uskuteční. Mě občas i v mé šedesátce napadne jen tak sednout do vlaku, nechat všechno jak to leží a běží a odjet pryč … Někam. No, a pak si řeknu, že možná větší odvaha je zůstat :-). Nicméně Thierry se mi líbí a působí na mě přesně tak, jak píšeš …
Dobrý večer, krásné to je. Občas mívám chuť vystoupit cestou do práce z autobusu a jít prostě jen tak krajinou – někam…zatím jsem to neudělala, a tiše závidím těm, kdo to dokázali – a přežili…Hana
nuli: co k tomu rozhodnuti potrebujes? me prijde jen tak sednout na vlak a nekam jet fakt prima napad.
hana: to je hezke. nekdo chce sedat na vlak a jiny vysedat z autobusu. proc ne? vzdyt to ani neni tak tezke.