Ostrovní anarchisté

Tak jsem se tak nedávno procházela městem (ještě nebylo takové vedro a turistická sezóna teprve začínala) a tu jsem si najednou všimla jednoho starého krásného domu, který sice na první pohled vypadal dost vybydleně, ale přesto na jeho terase sedělo několik mladých lidí. Na domě visel nějaký transparent, jemuž jsem přesně nerozuměla.

Napadlo mě, že to možná bude nějaký korfský squat, tedy dům, kam se nelegálně nastěhovala nějaká komunita.

A tak jsem vešla dovnitř a ptala se těch mladých lidí, co tu dělají a jestli bych se mohla jít podívat dovnitř a na něco se jich zeptat. Říkala jsem si, že by třeba bylo zajímavé o nich natočit nějakou reportáž, jak se v Řecku dá žít v klidu a míru ve vybydleném domě, aniž by to někdo moc řešil. Dvě mladé dívky a jeden mladík s dlouhatánskými dredy, které vypadaly jako černá zacuchaná ovčí vlna, až jsem si říkala, jak pak přežívá letní vedra, seděli s nohama na stole a pokuřovali cigarety.

Dívky okamžitě kývly, že to by šlo, že tady bydlí anarchisti a že mi rádi cokoliv řeknou, jen dredatý chlapík se díval nedůvěřivě a řekl, ať přijdu jindy, že se musí sejít rada a odhlasovat, zda mi něco chtějí říct a ukázat, či ne.

Trochu mě zarazilo, že zrovna anarchisté jsou tak organizovaní, že o něčem hlasují, ale kývla jsem tedy, že se stavím jindy.

A protože jsem pak ze zadní strany domku viděla, jak pár děvčat sází na zahrádce rajčata, rozhodla jsem se, že se vrátím opravdu, celý projekt mě zaujal.

Za pár dní jsem byla v anarchistickém domě znovu, tentokrát s foťákem a diktafonem. Milé dívky mě vzaly dovnitř do haly, kde seděl další mladík, který mi vysvětloval, že hlasovali, zda mi něco řeknou a dohodli se, že ano, ale nesmím prý nic natáčet ani fotit. Pokud chci, můžu si něco zapisovat.

Moc jsem nechápala, o co jim vlastně jde a snažila se vysvětlit, že se reportáž do rozhlasu dělá dost špatně bez jakýchkoliv zvukových záznamů a že je českým posluchačům stejně jedno, kde se nacházejí. Že jde spíš o popsání atmosféry řeckého squatu, protože u nás policie squattery moc netoleruje. Mladík byl ale neoblomný a tak jsem vypnula diktafon a zapisovala si, co mi mladí lidé vyprávěli.

Zajímalo mě, kdo jsou, jak k domu přišli a jestli je nikdo nevyhání. Dívky vyprávěly, že někteří jsou studenti a jiní že pracují, že pořádají různé kulturní akce, promítají si filmy a mají přednášky (kdo přednáší a o čem, jsem nezjistila), že si venku pěstují zeleninu, společně vaří a uklízejí (zřejmě však ne moc často, jak jsem stačila za pár minut vysledovat) a že mají pocit, že by bohatí lidé neměli mít takové majetky, o které se nestarají a že tedy považují za své právo v domě bydlet. Mladík mi vyprávěl, že v tomto domě sídlila jakási škola zdravotních sester, a že když se tam partička nastěhovala, chvíli ještě školu tolerovala, ale ta nechtěla tolerovat je, tak pak prý si sama našla nějaké jiné místo pro své vyučování.

Elektrické závody jim pro neplacení sice sem tam přijde vypnout proud, ale jeden z nich má strýčka, který se vyzná a ten jim ho zase odněkud napojí. Stejně tak vodu.

Ptala jsem se, jak rozhodují o tom, kdo zde může bydlet. Mladík tvrdil, že o tom hlasují. Nechápala jsem ale, kdo je vlastně ten, kdo má hlasovací právo (jinak nikdo ze zúčastněných nechodí k volbám, protože politika je špína). Co kdybych se třeba chtěla do domu nastěhovat já? Vzhledem k tomu, že mi všichni zúčastnění celou dobu vykali a taky, jak se na mě při mých slovech podívali, pochopila jsem, že se mám vrátit do hrobu a nakonec mě do něj zcela rychle odkázal dredáč z minula, který se objevil a zakázal mi dělat si dokonce i poznámky.

Moje sny o životě ve squatu se rychle rozplynuly. Sebestředná partička mladíků by asi nebyl můj šálek čaje (možná jsem se cítila dotčená, kdyby mi navrhli s jásotem, abych se k nim okamžitě nastěhovala, jistě bych je vnímala o dost sympatičtěji…), stejně jako já jsem se nezdála být dle jejich gusta, ale ještě jsem se nechala zavést do kuchyně a na zahrádku a rozloučila se s milými dívkami, kterým bylo za hochy evidentně trošičku trapně. Tak mě aspoň pozvaly na nedělní věčerní promítání nějakého filmu (možná si říkaly, že ve tmě nebudu tak nápadná) a pak jsme se rozloučily.

O pár dní později se konala oslava k výročí připojení Jónských ostrovů k Řecku, já jsem hrála s dechovou kapelou ve slavnostním průvodu, a když jsme procházeli kolem pomníku, kde stáli námořníci s bílomodrými límečky v pozoru, objevil se najednou odněkud hlouček demonstrantů vykřikujících něco proti vládě a kapitalismu. Mezi mladými lidmi jsem poznala pár anarchistů z domu. Nejdříve se na mě udiveně dívali, zřejmě nechápali, co pohledávám na ulici v uniformě se svým saxofonem, pak se na mě někteří usmáli a zamávali mi. Zamávala jsem jim taky. Uvědomila jsem si, že i přes prvotní nadšení z nespoutané mládeže, je mi v mém světě uniformované třicátnice opravdu dobře.