Odjezdy a návraty

Moje milovaná Praha nám letos nastavila svoji nejvlídnější tvář. Už na podzim jsem se rozhodla, že na řecké Velikonoce odjedeme pryč, protože každoroční humbuk a nával a dokola opakující se tradice, se i milovníkovi Korfu jako jsem já, jednou omrzí. Kdežto v Praze zažívám převážně sychravý podzim nebo nevlídnou zimu, takže bylo na čase využít termínu velikonočních prázdnin a odjet na přelomu dubna a května.

Předpověď počasí však byla nesmlouvavá: Karla Mráčková i Taťána Míková i jiné kapacity hlásily déšť se sněhem a teploty blížící se nule. Zakoupila jsem tedy bryskně u Egejských aerolinek jedno místo pro velké zavazadlo a přibalila kromě olivového oleje ještě čepice, rukavice a šály a s modlitbou na rtech opustila prosluněný ostrov vonící nadcházejícím létem.

V Praze na letišti vykukovalo sluníčko nesměle z hustého mračna. Bylo po dešti a foukal docela studený vítr. Zavolala jsem své kamarádce Marjánce, ke které jsme si jeli pro auto, a ta mi radostně sdělila, že asi před hodinou přestalo pršet, počasí prý bylo úplně strašné, ale vyjádřila naději, že do Prahy z Řecka vezeme mnohem lepší. A tak to také bylo. Karla s Taťánou se zase jednou sekly a nám nastalo nádherné jaro. Takové, jaké jsem si z celého srdce přála. Posezení na Letné s výhledem na Prahu při vůni kvetoucích šeříků mi přivolávalo vzpomínky na mé mládí. I drsňák Adonis, který je většinou cynicky neromantický, mě na Karlově mostě několikrát chytil za ruku. Možná to nebylo ani tak návalem romantiky jako tím, že jsem u sebe měla všechny peníze a jízdenky na tramvaj, takže se asi spíš bál, aby mě neztratil, ale i tak to bylo milé.

O víkendu jsme si udělali výlet na rodičovskou chalupu u Sečské přehrady, což je vlastně jediný můj stálý domov, který ve mně vyvolává nostalgii dětství. Sluníčko svítilo a hladina přehrady se leskla jako zrcadlo, hospůdka Pod drnem už byla otevřená a Adonis, který si chalupu pamatoval pouze ze starých dávných časů, kdy jsme se tam uklidili jeden podzimní víkend, když jsme byli čerstvě zamilovaní, byl mile překvapen. Tenkrát jsme se choulili u kamen a dívali se na plískanici za okny, tentokrát jsme chodili na procházky a večer seděli s dětmi, rodiči a přáteli u krbu, Janis nám dělal komorní flétnové koncerty a Adonis střídavě topil a vařil pro celou partu a přesto, že ho všichni litovali, jak pořád pracuje, byl úplně šťastný a cítil se doslova jako ryba ve vodě, z čehož jsem měla nesmírnou radost.

V Praze jsme prochodili všechny možné hospůdky a hospody a zjistili, že jen málokde se dá dobře najíst. Všechny ty pochutiny, které člověk čte na jídelním lístku a sliny se mu sbíhají, jsou pak v reálu většinou jedním velkým zklamáním. Šok je pro mě neuvěřitelně vysoká cena pitné vody v restauračních zařízeních. Čtvrt litru vodičky Bon Aqua za 39 korun a půl liru kohoutkové za čtyřicet je opravdu neuvěřitelné. Moje děti pijí pouze vodu, takže jsem se snažila je přemluvit, aby začaly pít Plzeň, ale s tím nesouhlasily. Přitom by to dávalo smysl, protože Plzeň s porovnání s Bon Aquou je o polovinu levnější…

Janis jako vodní someliér odmítal hospodskou kohoutkovou, a jako šetřílek (šetří peníze všech, nejen svoje) odmítal i Bon Aquu, takže si nakonec všude nosil s sebou svoji lahvičku vody z Petřinského kohoutku, kde je podle jeho slov voda tak akorát. Žádná výběrová, ale pít se prý dá… Z českého jídla mu chutná jen párek v rohlíku, řízek a trdelník, kdežto Ofélie si chtěla dát vše z české klasiky od kachny se zelím přes svíčkovou až po vepřo-knedlo-zelo, které jako jediné jsme ale neobjevili vůbec nikde!

Na cestě zpět Adonis analyzoval naši úspěšnou cestu a přemýšlel, jak by seřadil své kulinářské zážitky. Po chvilce přemýšlení z něj vypadlo: „Nejlíp jsem se najedl, když jsem si uvařil sám a hned druhé nejlepší jídlo bylo na špinavé pivní zahrádce v Měšťanské Besedě na náměstí v Seči.. „ Tam si dal cikánskou pečeni za 78 korun a potom šel do kuchyně vzdát hold kuchaři.

A tak jsme zase na našem krásném ostrově, kde sice poprchává, ale Adonis nám všem vaří svoji oblíbenou klasiku a peče chleba. A my se pomalu připravujeme na příjezd prvních turistů.

A pravdou je, že nejlépe Plzeňské pivo chutná tam, kde je vzácné. A to je právě tady…