O moudrech, trapasech a olihních

Tak jsem vám dnes chtěla napsat nějaké moudro. Třeba o tom, jak se máme mít navzájem rádi, a pokud to nejde, tak se snažit alespoň vyhnout se nenávisti. Ale to je klišé, byť pravdivé.

Vlastně mě vůbec nic moudrého, co by bylo originální, nenapadá, tak vám raději napíšu o tom, co nemoudrého, doslova stupidního, jsem udělala. Faux pas se vším všudy.

Já jsem takový ten plánovací a předčasný typ člověka, co se v tomto slova smyslu do Řecka vůbec nehodí. Všude chodím včas a neustále na někoho čekám. Když do poslední minuty nevím, zda pozvaná návštěva přijde nebo ne, strašně mi to drásá nervy. Na cesty začínám balit už týden předem, a na letišti bývám nejpozději dvě hodiny před odletem.

A když se někam chystám, srazy s kamarády si plánuji dlouho dopředu, protože vím, že ve Střední Evropě má každý plný kalendář na tři nadcházející měsíce, na rozdíl od Řecka.

No, a protože máme za měsíc a půl jet do Švýcarska za Janýskem, který na nás bude mít přesně 4 hodiny a 32 minut času na Prvního Máje, napsala jsem různým přátelům, kdy tam budeme, a zda na nás budou mít čas.

Všecko se mi tak krásně plnilo, začala jsem se těšit na to, jak hezky se mi to podařilo zorganizovat, a vzhledem k tomu, že Adonis tam jede poprvé, chci, aby bylo všecko bezchybně nalajnované.

A protože budeme v pátek začátkem května v kantonu Thurgau, napsala jsem jednomu manželskému páru, který mám moc ráda a který bydlí v nedalekém městečku, že bychom se za nimi v pátek kolem poledne mohli stavit, pokud budou chtít a budou doma.

Odpoveď přišla okamžitě, že se na nás fakt těší a zda jíme rybu (klasika, Švýcaři, zasmála jsem se v duchu, protože jen oni by se měsíc a půl dopředu ptali na to, co jíme a přemýšleli, co nám uvaří). Ještě na druhý den nám ten milý pán psal, jestli přijedeme autem nebo vlakem a znova zdůrazňoval, že se těší a že si jeho žena přehodila službu v obchodě, kde pracuje. Malý střih…

Adonis včera dělal tyhle plněné kalamáry, na které si našel jakýsi italský recept a jal se exprimentovat, když tu mi zazvonil telefon. Tam byl náš milý pán ze Švýcarska: „Ahoj Pavlo, kde jste?“ Byla jsem trochu překvapená a popravdě odpověděla, že doma. „Ale my na vás už půl hodiny čekáme s obědem,“ řekl ten pohostinný muž.

Vykulila jsem oči: „Ale vždyť my přijedeme až začátkem května! Já ti přece psala datum? My jsme ještě měsíc a půl na Korfu!“ Ve sluchátku nastalo dlouhé ticho. Pak se ozvalo: „Ne. Napsala jsi pátek, ale žádné datum, tak jsem předpokládal, že je to tento pátek…“

Nemohla jsem uvěřit své neomluvitelné nepozornosti a blbosti a hned se šla podívat do zpráv, kde vskutku nebylo napsané datum…

Začala jsem se tisíckrát omlouvat. „To nevadí,“ řekl ten svatý muž. Dneska a zítra budeme mít rybu a pečené brambory s manželkou, a na začáku května si to zopakujeme. A nesypej si tolik popela na hlavu, jsi dobrá žena a já tě mám rád…

No, a to je skoro vše. Adonis dosmažil olihně, řekl mi, že má o mě vážné obavy a měla bych jít na CT mozku, protože se mu některé věci nepozdávají (ale tento pocit je tedy vzájemný…), a jási pak dala sklenku vína a utěšovala se tím, že jsou horší věci na světě.

Například, když se lidé nenávidí…