O Dině (a usměvavém korfském ránu)

S Dinou jsem měla sraz v jedenáct v kavárně nedaleko náměstí San Rocco. Dlouho jsme se neviděly, těšily jsme se tedy, že si trošku popovídáme. Vyprávěla mi, že jí nedávno zemřel tatínek, pravoslavný pop –papa Jannis, který nás s Adonisem oddával, že její maminka má Alzheimera, manžel zase málem umřel na cyrhózu jater, ale jako zázrakem ještě stále žije, ovšem potřebuje intenzívní péči. Důchod jí kvůli krizi snížili na minimum, krámek, který pronajímala, je teď prázdný a za svůj apartmánový dům musela zaplatit obrovskou daň z nemovitosti.

Bylo nádherné jarní počasí. Lidé se po ulicích procházeli v lehkých bundách a hlasitě se zdravili. Kavárna byla plná. Dina zná na Korfu snad každého, a tak se co chvilku zastavoval někdo u našeho stolu a zdravil se s ní. Dina se jednoho po druhém ptala, zda si chce přisednout a zda jej může pozvat na kávu. Někteří usedli k vedlejšímu stolu a chvilku na nás pokřikovali. Dina jim objednala pití a pak několika mladým lidem, kteří právě prošli okolo, sdělila, že na ně zítra čeká s večeří. Ať řeknou i rodičům. Mladé dívky zavěšené do sebe se zastavily na kus řeči a mile se usmívaly. Říkaly, že jdou na procházku, na kafe a pak ještě stihnou poslední hodinu na místní univerzitě.

Po chvilce kolem procházel starší pán, chvilku se s Dinou bavil a když odcházel, vzpomněla si Dina, že mě s ním chtěla už před rokem seznámit. Zavolala ho tedy zpět. Antonis, zhruba pětašedesátník, usedl k našemu stolu a řekl, že nás obě zve na kávu, kterou už jsme měly před sebou. Vyprávěl, že žil několik let mezi místními Cikány, o kterých napsal knížku Malí svatí, kterou jsem si vzápětí šla koupit. Během dvaceti munut mi stačil povědět část svého fascinujícího životního příběhu a slíbil mi, že mě někdy mezi Cikány zavede, protože je dobře zná. Jejich téma mě už několik let zajímá.

Vyměnili jsme si telefonní čísla a pan Antonis zaplatil a utíkal dál za svými pochůzkami. Muži od vedlejšího stolu se mezi sebou dobře bavili a Dina se na ně smála.

I když už dávno není tak bezstarostná, jako když jsem o ní psala před čtyřmi roky ZDE, pořád je milá a usměvavá. Slíbila mi, že nás v květnu pozve na grilovaný oběd u nich na pláži.

Když jsme se loučily, vřele mě objala a políbila na obě tváře. Pak mi popřála, aby nade mnou nadále bděli andělé a zamávala mi na cestu. Než jsem stačila odejít, u jejího stolu už seděli další tři přátelé. Někteří lidé jsou prostě obdivuhodní.