Když se narodil náš syn Janýsek, filozofoval Adonis vždycky o tom, jak mu koupí deštníček, až půjde do školy a nad tím roztomilým obrázkem, který si v duchu představoval, se sám dojímal až k slzám.
Teď, o osmnáct let později, jsem Adonise podruhé v životě viděla opravdu plakat, a to když náš synek odjížděl na univerzitu do daleké ciziny. I já jsem stěží zadržovala slzy. Ne, to není pravda. Prostě jsem se regulérně rozbrečela. Ne, to taky není úplná pravda. Brečela jsem tajně už tři dny předem a pak ještě v autě po cestě na letiště…
„Tak ahoj, ty můj velkej synku,“ řekla jsem mu na letišti a chtěla ho pevně obejmout. Odpovědí mi bylo vlažné objetí a odchod na bezpečnostní kontrolu bez jediného ohlédnutí. Chytla jsem svoji ne už tak malou Ofélii za ruku a v duchu děkovala Bohu a Adonisovi, že máme ještě jedno dítě.
I když je pravda, že když se ohlédnu za uplynulými prázdninami a vzpomenu si na tlupy teenagerů, které u nás neustále proudily všemi směry ve dne v noci, na to, jak jsem šla ráno ze sprchy do kuchyně jen lehce oděná a tam seděl nějaký kamarád mého synka a pokuřoval, a protože nemohl najít popelník, vzal si plastový kelímek, do nějž si nalil vodu a tam klepal popel, a na další kamarády a kamarádky zanechávající po sobě kdekoliv po bytě skleničky od pomerančového džusu, který jim Janis ochotně vyráběl, zatímco Adonis ve svém minimálním volném čase tahal z obchodu tuny pomerančů, lítost mě trošku přechází. Pak ještě nakouknu do jeho pokoje, který budu muset nechat zřejmě deratizovat, a říkám si, že nový život u hostitelské rodiny (pokud ho po týdnu nevyhodí) mu jen a jen prospěje a zpět se mi jednou vrátí čistotný a rozumný mladý muž…
Ofélie, která je neuvěřitelně empatická, vycítila moji chmurnou náladu a svým miloučkým hláskem se mě zeptala, zda nepůjdeme oslavit konec prázdnin (a možná i odjezd bratra, který jí občas leze pěkně na nervy a ona jemu) do kavárny k větrnému mlýnu, kde dělají výborné čokoládové soufflé. V tu chvíli bych ji vzala kamkoliv. A tak jsme se šly spolu vykoupat, na obloze vysvítaly hvězdy a my jsme si pak, celé mokré, šly dát drink a dezert a povídaly si o životě. A já jsem si uvědomila, že musím přestřihnout tu nebezpečně krátkou pupeční šňůru a být vděčná za to, jakou nesmírnou radost nám děti přinášejí, ať už jsou pořádné či ne, ať svoje city projevují nebo je skrývají, a jaké mám neuvěřitelné privilegium být jejich mámou. A doufám, že i ony budou jednoho dne rády mými dětmi, i když to v pubertě tak úplně jasné není.
Neskutečně krásné povídání a skutečně prožité přestřihování.
děkuji, Nuli, je to tak. Ale vlastně je to fakt dobře. když vidím kolem sebe dospělé děti, kterým tu šňůru matky nepřestřihly, jsem ráda, že to je tak, jak to je.
Pavli, ale zase je hezké, že netrpí syndromem „mamahotel“. I když coby otec si také nedokážu představit, že ta moje malá holčička jednou půjde do světa. A v jaké zemi Janis vlastně studuje?
ahoj máro, janis studuje hudební vysokou školu v curychu.
Ufff, tak jsem utřela slzy a jdu zase něco dělat. Mému synkovi je zatím „jen“ dvanáct, tak si tak představuju, jak budu tu pupeční šňůru přestřihovat já 🙂 . Krásný povídání.
Marto, strašně rychle to uteče. ani já jsem si to nedovedla představit, a už je to tady…
To je tááák dobře popsáno…Ano. Ale
nevrátí li se jako “ čistotný a rozumný mladý muž“ nevadí, hlavně že se vrátí. Znám to. Po 4 letech v UK je dcera chytrá, šikovná, ale neuklízí po sobě víc než předtím. Pokoj vyklidit, nastolit minimalismus. Radovat se, dokud je čas! Blahopřeju k synovi, přeju mnoho úspěchů.
haha, pobavilo. já teď právě užívám toho čistého pokoje. chodím tam opatrně nakukovat 🙂
Pavlo,jsi stastna zena ze muzes zazivat takove chvile,Janis je osobnost,drzim palce cele Vaší rodině a hlavne preji zdravi.
díky petře! přesně tak, jsem šťastná, že jsem se toho dožila, že je janis samostatný a že se dostal na vysokou. super!
Když už si u něčeho poplakat, tak u něčeho opravdu důležitého a v principu pozitivního, co ještě nakonec dobře dopadne. No a to, myslím, je právě takový odjezd, který jsi tak pěkně a citlivě popsala. Tak ať se moc dobře daří těm, co odjíždějí, i těm, co zůstávají.
moc díky!! napsal jsi to úplně přesně!
Pavlo, zatím mám ještě synka doma a je těžké si zvyknout, když zavolá, že přespí u kamaráda. Ale uvědomuji si, že Jerry do světa (nebo žít na vlastní triko) musí – a je moje povinnost mu pomoci přetnout pupeční šňůru. A Ty jsi skvělá máma, Ty to dáš
fakt trpíš, když spí u kamaráda? to bych do tebe vůbec neřekla!!! já nevím, jak jsem nebo nejsem skvělá máma, spíš je taková dohlížečka 🙂
Indiáni říkají že děti jsou jako vystřelený šíp.Můžeme jim dát směr,ale nikdy nevíme kam doletí.Tak ať ten váš doletí tam,kam chce a kde se mu zalíbí.Držme mu palce a přejme šťastný let.
to je moc hezké, budu si pamatovat, díky!
Pavlo po dlouhém čase jsem na tebe zase natrefila a přesně se bojím doby, kterou popisuješ. Přitom já ne už jako máma, ale babička a to hned ve čtyřnásobném vydání. Po smrti mého manžela žiju u dcery a tak jsem s vnuky hodně spojená. A jejich snaha jít studovat do ciziny je víc nežli patrná. Bude to za „pár“, všichni už jsou na vyšším gymplu a já už teď špatně usínám. Ale vím, že to je život, chodili na zkušenou do světa už naši prarodiče, a my musíme za tu zkušenost být šťastni a ne naštvaní. ALE JE TO TĚŽKÉ, velice těžké. Moc zdravím .
On si clovek zvykne. Predstav si tu pohodu: Prijit domu, a domov ve stavu, ve kterem jsi ho opustila. V lednici zasoby, ktery jsi tam ulozila. Vidis celou podlahu, nepokrytou fuseklemi a spodarami a mokrymi rucniky. Nepoustet pracku s otevrenim oci a nesusit posledni pradlo pred cistenim zubu. Nikde neplesnivi talire se zbytky pod vrstvami zpocenych tricek. Nemusi se domu tahat tuny potravin a tyto zpracovavat pro jednak svy, jednak i cizi potomky, v jejichz bezednych zaludcich vse mizi rychlosti blesku.
Na misto toho vseho a tak dale a tak podobne usednout na terase se sklenkou vinka a zajimavou knizkou. Zasnit se v podveceru a planovat VOLNOST. Nebo nic.
Clovek velice rychle zapomene, jak to bylo PRED. Co teda kdysi ve volnym case vubec delal a delat CHTEL? Ale nastava nova faze.
Tak u nas to vyse uvedene takhle nebylo ani v dobach, kdy potomci sdileli s nami obydli. Nejak meli vrozeno mit kolem sebe slusne a neprohrabavat se hromadami bot ruznych velikosti do kuchyei. Takze zas tak velky rozdil nebyl, az na zvyk nakupovat tuny jidla a posleze pochopit, ze je nutno mnozstvi omezit.
Potomci se radi vraci. Ne uz na stalo, ale pobydou, i s partnery a vnoucaty, a pak je clovek na tele i na duchu ponicen celkem vdecny, ze si jedou do svyho. Zit u nich bych nechtela, takhle je to spravne. Ted je na nich, jak to chteji mit, schazime se radi a radi se venujeme i tomu svemu.
to je hezké 🙂 taky doufám, že se budeme vždy znovu rádi scházet.
No a jaka skola a kde? Gratuluji a drzim palce, ptacatku vyletlemu z hnizda x