Nevím proč, ale poslední dobou se mi pořád stávají strašně prekérní situace. Nedávno jsem byla na řadě, abych vzala mého Janýska a Francouze Alexe na basketbal a potom jsem měla sraz s Alexovou maminkou, vždy elegantní Danielle, na náměstí. Kluky jsem odvedla, mezitím mi ale zavolali jedni známí, kteří právě dorazili z Čech a tak jsme si dali sraz v ouzerii u moře hned po basketu.
Kluky jsem vyzvedla, Alex byl navlečený asi v pěti vrstvách, i přes dvacetistupňové teplo, ještě jsem si dala práci, abych mu uvázala jeho všudypřítomný šáteček kolem krku, zvedla červenou mikinu vedle ležící a zeptala se, jestli je to jeho /málo pravděpodobné, to už by bývala byla šestá vrstva/, řekl, že ne a potom jsem ho přiřadila k jedné kamarádce, která vedla svého chlapečka taky na náměstí a měla se s Danielle potkat. Mezitím jsem zavolala Danielle, jestli jí nevadí, že posílám Alexe s její kamarádkou, řekla, že ne a spěchala jsem za svými známými.
Asi po třech dnech jsem potkala Danielle před školkou a místo, aby mě pozdravila s úsměvem, jako obvykle, vypadala jako chladná královna, na hlavě černý baret, obrovská červená šála kolem krku, dlouhatánská sukně a síťované punčocháče, na rukách kožené rukavičky z té nejjemnější kůže, nervozně poptahovala ze slonivinové špičky cigaretu a její černé oči byly ještě vykulenější než kdy jindy.
Řekla mi, že jsem ztratila Alexovu červenou mikinu /ten šibal mi ji zapřel…/, že jsem ho pořádně neoblékla, že jsem na něj nedala pozor a že už nechce, abych vodila její dítě na basket, ona mi prý klidně Janýska vezme, ale obráceně si to nepřeje. Kromě toho, že se mi docela ulevilo, protože Alex je vždycky po cestě na basket nesnesitelný, na mě padla tíha nezodpvědné matky, která by nechala dítě zemřít hlady, žízní a zimou. Běžela jsem zpět na hřiště, červená mikina tam samozřejmě byla, vyprala jsem ji, byla celá od písku, ale šrám na duši mi trošku zůstal.
Janýsek dostal ve školce básničku, má se ji naučit na 25. března, kdy se slaví státní svátek. Básnička leží nás doma na stole a je politá od bublifuku, stále však ještě čitelná. Asi po týdnu se mě zeptala paní učitelka, jestli Janýsek na slavnost nepřijde. Když jsem řekla, že přijde, nechápavě se na mě podívala a přísnýn tónem řekla: „I když neumí ještě básničku? To jsem zvědavá, jak se ji do té doby stihne naučit…“ Teď jsem zase nechápala já, básnička má 4 řádky a slavnost měla být až za 14 dní. Zase špatná matka. /Janýsek se pak básničku naučil za čtvrt hodiny na hřišti/.
Potřebovala jsem trošku na vzduch, být chvilku bez dětí a bez manžela, necítit se jako matka, jako zodpovědná osoba. Stejně tak se zřejmě cítila moje slovenská kamarádka Miriam. V půl deváté mi zavolala, když jsem zrovna uložila Ofelii ke spánku a řekla: „Pája, choď na pivo, idem sa vyvetrať von, nechala som manžela s malu doma“.
Vyběhla jsem ven, Adonisovi jen mezi dveřmi stihla říct, že má být doma s dětmi a venku už čekala Miriam. První jsme zašly do jednoho malého bistra, bývalé obuvi, kterou majitelé změnili, neboť kavárny jsou jediné, na čem se tady dá ještě trochu vydělat. Malé pivo tu stojí 2,50 E a to v nás zasyčelo jako nic. Navrhla jsem přesun do levnějších vod. Zatočily jsme k židovské čtvrti, do malé taverničky, kde jsem teď párkrát byla s kamarádkou na ouzu. Majitel nás vřele uvítal, okolo seděly starší řecké páry, pár dědečků, pozpěvujících si písničku spolu s kazeťákem, ze kterého se linula řecká hudba. Usedly jsme ke stolu a objednaly si velké pivo /tady stojí velké stejně, co jinde malé/ a výborně se bavily.
Zanedlouho přišel majitel a přinesl nám jedno pivo na účet podniku. S radostí jsme ho přijaly, jenže za chviličku už majitel zase přibíhal k nám s talířkem hranolků. Udělala jsem takové výmluvné gesto jako: no, to nemůžeme přijmout, vy jste ale zlatý a tak a on s talířkem zahnul k vedlejšímu stolu, kam byl určen…. Zrudla jsem jako třináctiletá školačka před svým prvním polibkem. Miriam dostala záchvat smíchu a majitel okamžitě pochopil. Přispěchal s novým talířkem hranolek a já jsem se chtěla propadnout do země.
Dnes jsem šla s Ofelií ven, bylo krásně, svítilo sluníčko. Sedly jsme si s Miriam do parku a povídaly si. Okolo našich dětí si hrály i jiné děti, takže jsme jen sem tam mrkly, jestli tam ty naše ještě někde jsou. Po chvilce mi Miriam řekla: „podívej se na toho spratka, co hází mojí dceři hlínu do vlasů.“
Podívala jsem se na toho spratka a spatřila…. moji sladkou Ofelii…
Budu se muset skutečně zamyslet nad svými mateřskými kvalitami, než zase začnu drbat řecké matky…
jejejno jo, to jsou takové usměvné situace, které se stávají každému a pořád se stávat budou:-) aspoň je pak život veselejší. No a taky.. o čem by si nám tu pořád psala, kdyby všechno šlapalo jak hodinky a nic by se nedělo:-)Můj nedávný trapas byl, když jsem platila v restauraci a chtěla jsem se vyšvihnout velkým spropitným. Číšník říkal: 135kč a já mu rozuměla 125kč. hrdě jsem pronesla: 130- to je dobrý.. a on na mě: no to teda není dobrý.. taky jsem zrudla a už jsem tam dlouho nebyla 🙂
S panicky Francouzky si nic nedelej, je to naka fiflena;)S tou basnickou mi to pripomina skolky system tady ve Spanelku – velmi pomaly, decka se uci jednu vec hroznou dobu, napriklad anglictinu: ctvrtacek se uci od prvni tridy anglictinu a neumi nic vic nec jmena zvirat, zakladnich veci, ale nejaka konverzace???Vubec!!A Ofelie? Normalni decko hrajici si na pisku;)
Nic si z toho neber.Máme hory, máme doly máme taky lidi ….doplňovačka. Vidíš, kdybych trávil svůj spokojený důchod někde poblíž Tebe, na tom vašem překrásném ostrově, ty dámy jsou podle mého gusta. Jéžiš, jak já bych si je vychutnal. Vše je jenom o tom, kdy a jak použiješ svou vyšší inteligenci. Trápit se pro blobost jiných , znamená páchati násilí na sebe samé. Avec sourrire!/pravopis?/
to je životděti máš zlatý, takže jsi jako matka v pohodě. Ostudám se člověk nevyhne, hádám, že mezi naše „nejúspěšnější“ akce patří 2 týdny pobytu v rakouském hotelu, Jerrymu bylo tuším 5 let. Byla to poslední sezona, kdy tento hotel ubytovával i děti, dneska mají přímo v nabídce ubytování, že berou děti až od 12 let. Nevím do jaké míry jsme se na tom podíleli my, ale člověka to trošku zarazí. Připomínám, že na pohovory v ředitelně jsem zvyklá od jeho tří let (nástup do školky). Těším se na léto, Janýsek s Jerrym na motokárkách budou milým oživením náměstí v Kerkyře. Pa Simča
To jsou jen blbý erupce na slunci, to zase přejde ;-))) Mou noční můrou jsou trapasy a trapné situace kolem peněz. A stalo se mi zrovna tento týden, že jsem zapomněla zaplatit za hodinu studentce, co mě učí španělštinu. O nic nešlo, prostě jsem jí to zaplatila na další hodině, ale ten pocit byl pro mě taky strašnej…
Rád se zasměju trapasům ostatních. Jenže ve chvíli, kdy se stane něco mně, není na světě horší a trapnější chvíle. A kamarádi mají záchvaty smíchu. Já hned ne :-))
Trapasy se nejlíp spláchnou pivem, takže doufám, že to zvládáš dobře. Ale máte to tam dost drahý…
terzula: mas pravdu
leni: francouzka fiflena je a zaklada si na tom. koukni z 15.5.na piknik na plazi:))
buteo: tobe jsem tu rezervovala misto v DD. uz se na tebe mistni panicky dost tesi:))
simco: na tvyho jerryho mit se svejma detma nikdy nebudu. jerry, to je proste trida.
duna: stava se mi totez, ale treba opacne, ze mi nekdo dluzi penize a pak na to zapomene a me je blby si o ne rcit, takhle uz jsem prisla o hodne..
sneczech: jo, presne, a proto je dobre mit svuj blog. grafoterapie…
sauvignon: hmmm…je to strasne drahy, ale zas toho aspon clovek nevypije tolik. vsechno ma sve vyhody. v praze se pak vubec nekrotim…
nejsem si jistá,zda tvoje „na Jerryho se svými dětmi nemám“ vnímat jako povzdech, anebo jsi objevila způsob, jak si jakýkoliv tzv. „trapas“ postavit do té správné – radostné – perspektivy.
co to, dneska nejsou písmenka?
Pajo,přece Tě nemůže něco takového jako Danielle rozházet! Doufám, že jsi všechny ty trapnosti cítila jen po dobu svého zapsání je do blogu a máš teď hlavu čistou a myšlenky jen radostné!!!
mirko, jasne, taky proto mam blog, abych se tam vykecala a nemusela se trapit…
Danielle by ti měla být vděčná, že se jí syn neuvařil ve vlastní šťávě!Minulou sobotu, jsem na parkovišti u auta čekala na svou matku. Stála jsem venku u auta a proti mě šla starší sympatická blonďatá paní a mávala a smála se na mě. Neznala jsem jí, myslela, že si mě s někým plete. Začala jsem se též ze široka usmívat. Čumákem k mému autu, stálo zaparkované jiné. V něm byl pes. Byl to pes té paní. Ona se celou dobu smála a mávala na něj.Nemusím dodávat jak mi bylo..
Fakt to chápu. Před měsícem jsem vedla dceru do školky, asi 7 minut pěšky vedle sebe, a teprve když se začala ve školce přezouvat do bačkůrek, zjistila, že má na pravé noze béžovou kozačku a na levé modrou tenisku. Od té doby každé ráno na rohožce kontroluju, zda máme OBĚ komplet pár. No matka roku, co se dá dělat? Jinak moc ráda čtu Vaše článečky, do Řecka jezdíme často, ale bohužel jen na dovolenou. Už se těším na další čteníčko, mějte se hezky, pozdravy Janískovi a Ofelce. Katka
Ahoj, taky přidám jeden trapas. Stalo se mi to před lety, když prvnímu synovi byly 2 roky a menší byl ještě v kočárku. Jeli jsme na Pankrác do tržnice nakupovat a jak tak projíždíme mezi stánky, Lukáška zaujal stánek s alkoholem a pronesl. „Mami, tady mají Becherovku, ale tu mi nekupuj, ta mi nechutná, protože je hořká“. No trapas jak Brno. Samozřejmě, že to vypadalo, jako kdybychom byli celá rodina alkoholici a dětem dávali panáka. I když Becherovku nikdy nepil. zřejmě někde slyšel, že je hořká. Hned jsem je táhla rychle pryč.
katerina, gabina: dik, fakt jsem se zasmala!!