Návrat domů (s lehce dramatickým průběhem)

Každým rokem je můj odlet z Prahy na Korfu trošku komplikovaný. Většinou odlétám z Korfu posledním charterovým letadlem, jenže pak už další z Čech nelétají a já se potřebuji dostat nějak zpět. Loni jsem letěla přes Londýn a letos se mi podařilo objevit let z Drážďan, který si měl vyzvednout poslední turisty z Korfu, ale už na Korfu nikoho nedovážel.

Cena byla vskutku skvělá- 1 cent plus poplatky, takže dohromady asi 28 eur na osobu. O svém výhodném nákupu jsem poinformovala pár přátel, kteří se rozhodli letět stejnou cestou.

Ještě v sobotu ráno jsem mluvila po telefonu s Adonisem, který se chystal na plachetnicové závody. Lépe řečeno, měl se na ně chystat. Ale jak mi v telefonu oznámil, počasí je tak strašné, že se nedá vyjet ani na nákup, natož na moře. Meteorologické stanice hlásily 8 stupňů Baufortovy stupnice, což znamená menší hurikán, a přístavní policie vydala zákaz vyplouvání na moře.

Otázka byla, jak a zdali přistaneme v tomto počasí na Korfu. Jak známo, místní letiště nepatří k nejbezpečnějším na světě.

V Drážďanech se nás sešlo celkem pět dospělých a pět dětí. Všichni česko-řecká partička. Letušky a letušáci nás vítali se smíchem, že v takovém obsazení prý nelétají často. Pilot nám zahlásil do mikrofonu, ať se pohodlně usadíme na kterýchkoliv sedačkách.

S trochou rozpaků nám pak stevardi předvedli názorně, jak se zapíná a nafukuje vesta, ale nikdo je moc neposlouchal, protože si každý stejně myslíme, že tomu našemu letaadlu se stejně nic nestane. Jakoby to byla výhradně záležitost někoho jiného.

Když se ale nad Chorvatskem začalo letadlo třepotat jako papírový drak poháněný prudkými poryvy větru, začala jsem se v duchu modlit a pro jistotu si nahmatala v přední kapse instrukce o nouzových situacích. Kamarádka nám objednala dvě piva. Shodly jsme se, že když už letíme tak levně, měly bychom udělat v letadle alespoň nějakou útratu. Pivo bylo dvě stě krát dražší než letenka… Kromě toho jsme ho v tu chvíli docela potřebovaly. Panáky totiž na palubě GW nemají.

Děti se docela bavily, my už o něco méně. Pilot zahlásil, že turbulence budou pokračovat celou cestu, že sice chtěli trošku odklonit směr a změnit trasu, ale kolegové ve vzduchu prý hlásí, že je to všude stejné.

A pak, jako mávnutím kouzelného proutku, se vítr utišil a my jsme přistáli hladce jako racek na hladině moře.

Přivítání bylo dojemné. Adonis vzal obě děti, které se od sebe od té doby odmítají odtrhnout, na motorce domů vlahou teplou nocí a já jsem celkem rychle zaparkovala.

Zase doma. Vždycky potřebuji na chvilku odjet, abych si uvědomila, jak moc se mi tu líbí.