V úterý bylo nádherně, sluníčko svítilo a děti měly volno ze školy. Vydali jsme se na výlet na jih ostrova. Uvědomila jsem si, že bych chtěla navštivit některá místa, kde jsem léta nebyla a moje děti ještě nikdy.
Jen jsme ale vyjeli z města, přikryla celou krajinu hustá mlha. Sem tam z ní vykukovaly špičky vysokánských cypřišů. Děti se radovaly, že takhle to asi vypadá v zasněžené Praze… Nechala jsem je jejich iluzím a pokračovala dál.
Na západním pobřeží se před námi začaly otvírat překrásné výhledy na moře. Mlha pomalu opadla a moře zářilo lesklou modří.
Na jihu ostrova, jsme odbočili ke klášteru, kde dříve bydlelo několik milých jeptišek. Chtěla jsem se podívat, zda jsou ještě naživu.
Uprostřed olivových hájů stojí kostelík s malým hřbitovem s bílými kříži, tak jak je to v pravoslavné zemi zvykem, a za nádvořím se nachází malý domek. Nikde nebylo ani živáčka. Jen z domku se ozývaly nějaké hlasy. Přišla jsem o trošku blíže a hlasitě pozdravila. Najednou jsem uviděla za oknem v kuchyni dvě staré jeptišky u stolu. Drsným stařeckým hlasem mne vyzvaly, abych šla dovnitř a řekla jim, proč přicházím.
Otevřela jsem malá rozvrzaná vrátka a zjistila, že jeptišky právě obědvají. Na stole měly chléb, několik smažených rybek, salát a víno.
Omlouvala jsem se, že jsem je nechtěla vyrušovat, ale přísným hlasem mi poručily, ať se posadím. Děti se zatím trochu nejistě a trochu štítivě krčily v koutě. Stará kuchyň už měla evidentně za sebou svá nejlepší léta a místo nevypadalo v listopadovém přítmí zrovna přívětivě.
Stařeny mi na talíř naložily několik rybek, utrhly kus chleba a nalily vodu do sklenice. /O víno se dělit nechtěly./ Neměla jsem tu odvahu odmítnout, zároveň se mi tak naskytla příležitost, jak se něco zajímavoho dozvědět.
Obírala jsem rybku a ptala se, kolik jeptišek v klášteře vlastně žije. „Jen my dvě, samy, už dlouho,“ odpověděly mi trošku zasmušile ty ženy. „A kdo se tu o vás stará? Jezdí sem za vámi někdo?“ ptala jsem se dále.
„O nás se stará Bůh, už celá desetiletí a my tady nikoho nepotřebujeme.“ Potom se ta mladší trochu zamračeně zamyslela a zeptala se, zdali jsem pravoslavného vyznání. Po pravdě jsem odpověděla, že ne, že jsem protestant. Starší jeptiška vyplivla kost na prázdný talíř /nevím, zda to byla souhra náhod, či známka opovržení/, podívala se na svoji mladší kolegyni a řekla:“No jo, takže nekřtěná…“
Chtěla jsem protestovat, že křtěná jsem, ale nedaly si nic vysvětlit. Začaly mi vyprávět, že nejlepší náboženství je pravoslavné a že Josef, který, než se seznámil s pannou Marií, měl tři syny. Jedním z nich byl Jakub, který začal vysluhovat poslední večeři. „Jak vysluhujete Svaté přijímání?“ zeptaly se přísně. Řekla jsem jim o chlebu a víně. „Ale nedáváte chléb do vína, že?“ ptaly se dál s trochou nedůvěry. „Ne. Nedáváme…“
Podívaly se na sebe významnými pohledy a ta mladší se opět zeptala:“A křest? Ponořením?“ Cítila jsem z jejich otázek výčitku a tak jsem sklopila oči a tak trochu provinile řekla:“Ne, lejeme dětem pár kapek vody na hlavu…“
Jeptišky se na sebe opět podívaly, jako by se právě dozvěděly, že jsem zavraždila pět neviňátek a řekly, teď už spíš jen tak jedna k druhé:“Tak přece jen nekřtěnci…“
Pak se zřejmě rozhodly, že mě přivedou na pravoslavnou víru a opět mi začaly tuplovat, že pravoslaví, takzvaná orthodoxia, je nejdůležitější náboženství ze všech.
Přestala jsem mít chuť polemizovat o tom, zda Bohu je nebo není jedno, jak se v jaké církvi křtí a jak se vysluhuje Svaté přijímání. Byly v jasné převaze, takže jsem byla vděčná dětem, které mě tahaly za rukáv, že už chtějí jít. Dojedla jsem poslední zbytek rybky, poděkovala a rozloučila se. Pokývaly hlavou a řekly, ať se projdu po nádvoří, ale ať nefotím v kostele…
Dobrý večer, tak jsem si zase vybavila ty krásné výhledy…no, doufám, že je ještě někdy uvidím. Ale teď jak jsem slíbila sdělit – buchty ś mákem pocestují do Austrálie ve vakuovém balení 7 dní a uvidíme, jak to dopadne. Stát to má cca 400 Kč. A pokud to nevyjde, tak zkusíme další možnost…. A ještě ty jeptišky. Úžasné je, že Vás pohostily, ač nevyznáváte jejich víru. A chtěly Vás i zachránit před věčným zatracením….je to vlastně velmi půvabná příhoda…A taky doufám, že vyjde dotisk Vaší knihy před Vánocemi, abych měla dárek… Hana
Krásný příběh…úplně to mám celé před očima…a je škoda, že někdo není schopen pochopit, že jsou i jiná vyznání a stejně cenná, jako to vaše…já sice do kostela k modlidbám nechodím, ale cítím, že mám Boha v sobě. A to je přece nejdůležitější…Přeji Krásný první advent do Kerkyry z Valach. Edita a spol.
Nějak si neumím představit opačnou situaci – že by dva protestanti takhle přesvědčovali pravoslavnou.
Zvláštní příběh,zvláštní. Nevím, jak jinak popsat pocit z přečteného – jakoby návrat někam zpět, do minulosti …
hana: tak to jsem moc rada? jak se vam to podarilo, to poslani?? jinak jeptisky me asi opravdu chtely zachranit…dotisk vyjde pristi tyden, hned, jak bude, oznamim to.
editea: i tobe mnoho pozdravu!!
sauvignon: ja taky ne, my jsme zrejme nabozensky o neco tolerantnejsi…
nuli: kam do minulosti??
Nevím, nedokážuto popsat – do padesátých let? Do šedesátých? Někam na venkov? Možná k babičce, když jsem byla dítě? Nebo do nějaké knihy? Do obrazu? Já Ti nevím, dýchlo to na mě (popis prostředí) něčím vzdáleným a jakoby trochu známým…
Me by asi jeptisky nepustily, dokud bych se nenechala pokrtit, hehe 🙂
A já si říkala, jak budou milé a vděčné, že jě někdo navštíví!!! 🙂
Moja babicka, zhodou okolnosti tiez protestantka, delila ludi na „nasich“ a ten zvysok:“To je taka dobra pani, ta je ‚nasa'“, povedala raz o susede z vedlajsej ulice. Tym „nasa“ mala na mysli sestru vo viere. To stacilo na to, aby ju povazovala za „dobru“.Jeptisky mi tu prihodu pripomenuli 🙂
Cestování po Zeleném ostrově je bájo. Když chci zjistit, že se absolutně ve všem mýlím, na co si vzpomenu, otevřu bloguje a vždy se najdou nějaké „jeptišky“, co mě přesvědčují, že se hluboce mýlím a jenom oni mají pravdu. Nemusím nikam jezdit a ještě se dusit kostí.Ale na tom vašem pobřeží bych se toulal velmi rád.
nuli: deja vu…
zuzka: ne, na jejich obranu musim rict, ze me pozvaly dal, aniz by o mne cokoliv vedely…
papaja: to as byly, ale svym zpusobem:)
dej: zajimave:)
buteo: co ti brani??
dej: Vaši babičku jsem samozřejmě neznal tak dobře jako Vy, ale ta věta „To je taká dobrá paní, ta je naša“ by se dala pochopit i obráceně – že je naša, protože je dobrá 🙂
ahoj. děkuji za typ na svátky řeckých jmen.Tento článek na mě dýchl taky tak jako na „nuli“. Pavli ptala ses jak se projevuje řecká mentalita manžela? Zkusím stručně: má rád víno, zpěv, tanec, vše co má rád a dělá rád si dokáže zdůvodnit ( víno na cholesterol, slivovica místo chemikálií apod.) ale hlavně asi to, že když mu dopřeju pocit, že je hlava rodiny,potom teprve nechá tou hlavou kroutit jak chci já Pavla
„Ty nemáš adventní věnec!!!“ utrhla se na mě v neděli vnučka. „Jo, já prostě (ač pokřtěná v evangelickém kostele) nejsem nábožensky vychovaná!“ odpověděla jsem. Mám se stydět?
Ale ne , nestyďte se, užívejte si života a světa po svém, když to nikomu neublíží, tak proč se stydět? A pro paní Pavlu odpověď – ještě nevíme,zda zásilka buchet dorazila, až co strýc, až se ozve. Ale varovali nás, že Australané zostřili dohled díky chřipce, a že žádné potraviny nepouštějí… Tak čekáme, co bude. Hana
Taky nemám adventní věnec, a nejen letos:-)
Papas
My jsme si nechali nedavno posvetit od mistniho farare nase nove bydleni (bydlime v jedne vesnici na Zakynthu). Hned jak vesel do dveri a uvidel me v chodbe stat s miminkem v naruci povida: „Vy jste sezdani v kostele?“ A my, ze zatim ne. No myslela jsem, ze se rovnou otoci a pujde. Nastesti si to rozmyslel, podival se na miminko, zeptal se, zda je to kluk nebo holcicka a kdy budou krtiny. Potom, co pozehnal vsechny mistnosti, nam mluvil asi pul hodiny do duse, ze zijeme ve velkem hrichu a musime se vypravit od mesta do metropoli a ucinit tam pokani. Pak nas teprve odda.Kdyz odesel, tak se mi muj muz smal, jak jsem mu vse nadsene odkyvala. Ze se chci urcite vdavat s velkou pompou v kostele.
sauvignon: vidis, to je taky pravda.
perivoli: naslas je vsechny? jinak nekde vyhrabu nejaky kalendar.
neznaboh: ze nemas adventni venec? pred nami se stydet nemusis, mozna leda tak pred sousedy, kteri ho maji:)
hana: tak drzim palce.
mod: styd se!!:)
veroula: to jsem moc nepochopila, po pravde. vy jste si nechali posvetit nove bydleni od farare a tvuj manzel se smeje svatbe v kostele? to mi nejak nejde dohromady???
paja: on se smal me, ze se chci vdavat v kostele. Zadal me uz totiz dvakrat o ruku a ja mu vzdycky rekla, ze jeste ne. Tak ho asi budu muset pozadat ja.