Jeden z mých úplně prvních zápisů do deníčku osmileté holčičky zní:“ Dneska jsme s tatínkem pohřbívali.“ K tomu je namalován obrázek rakve pokryté květinami a věnci, hořící svíce a černý závěs krematoria.
Před necelým týdnem zemřel ve Švýcarsku náš řecký kamarád Stefanos. Jeho tělo bylo převezeno sem, na ostrov, protože zde si přál být pochován.
Když Stefanos pochopil, že prohrál svůj boj o život, zavolal svému kamarádovi Spyrosovi na Korfu, aby ho přijel navštívit, protože už příští týden nebude naživu. Potom zavolal naší kamarádce Eileen, aby se s ní rozloučil v telefonu, poprosil o návštěvu kněze a pak se naposledy podíval na svoji ženu a řekl jí, že odchází nahoru.
Podle řeckých tradic se pohřbu děti nesmějí vůbec zúčastňovat a tak jsem přemýšlela, jestli porušit tohle pravidlo nebo na pohřeb vůbec nejít. Konzultovala jsem to s několika známými, kteří byli pro, ať děti vezmu, protože tohle prý nebude tradiční řecký pohřeb.
V malém venkovském kostelíku se konala pravoslavná nekonečná mše. Vevnitř bylo téměř nedýchatelno a venku pálilo ostré letní slunce. Děti pobíhaly před kostelem, dospělí vycházeli ven, aby se napili vody nebo si zakouřili…
Poté následoval průvod na hřbitov. Hezký hřbitůvek s několika hroby se nachází na kopci, odkud je překrásný výhled na moře a do okolních vesnic.
Děti s napětím sledovaly spouštění rakve do hrobu a já jsem si v duchu říkala, jak krásné místo posledního odpočinku.
Po obřadu byli všichni pozváni Stefanosovou vdovou k ní domů, kde bylo připraveno pohoštění. Naposledy jsem zde byla před několika lety na jednom velkolepém večírku u příležitosti Stefanosova životního jubilea.
V precizně upravené zahradě posedávali hosté, popíjeli víno a pojídali dobroty, připravené na stole. Po dlouhé době se zase sešli lidé, kteří se normálně nevídají, protože nemají čas se sejít. Jenže teď se čas na okamžik zastavil. Party ale pokračuje a je i docela veselá. Každou chvilku se dívám podvědomě ke dveřím, jestli z nich snad Stefanos přece jen nevyjde.
Při odchodu se loučíme s vdovou a její sestrou. Obě mi děkují, že jsem přišla s dětmi, které prý prozářily celou tu smuteční atmosféru. Děti, které jsou naším pokračováním a znamením, že život nekončí.
Domů přijíždíme pozdě věčer. Ofélie usnula v autě, ale Janýsek nechce jít do postele. Něco si píše v kuchyni do deníčku a pak prosí, jestli by dnes mohl výjimečně spát u nás.
Když ulehne, nahlížím do jeho deníčku, kde je napsáno:“Dnes jsme byli s maminkou a tatínkem na pohřbu. První jsem hodil kytku do jámy a pak jsme šli k nim na zahradu, kde jsme si s Ofélií hráli a kde měli strašně dobré čokoládové bonbonky, co vypadaly jako olivy.“
Jeeeeeééééé…….Ty už jsi zase dojemná 🙂 ale moc pěkně !
Bohužel, i pohřby patří k životu a Stefanos se se životem rozloučil statečně a bude odpočívat doma na krásném místě. Hezký příběh.
tak takovy idilicky odchod ze zivota je moc pozitivni a je fajn, ze ani deti tam nevadili a navic jak je videt ma z toho Janysek zajimavy zazitek – takze bude taky blogger? :))))
Historiese opakuje (viz Vaše a Janýskovy zápisky), a život jde dál … Dojemné, pěkné čtení …
Janýsek je trošku stručnější než ty :o). Je úsměvné,jak dítě vnímá stejnou situaci jinak a odnáší si z toho jiné zážitky než dospělý.:o).Věřím,že takový pohřeb musí být krásný.
Stefanos prý řecky znamená – věnec vítěze!
Krásný příklad, že konec nemusí nutně být smutný.
honza: ja vim, zacinam byt dost sentimentalni.
felixa: ano, statecny.
leni: janysek mi rekl, ze zacne blogovat, kdyz mu za to nekdo zaplati… tak nevim: denik zatim pise zadarmo:)
nuli: ano, docela me zapis do denicku pobavil.
ivana: nikdy jsem netusila, ze krasny a pohreb muze byt slovni spojeni. od vcerejska uz to vim.
sauvignon: ano. symbolika?
gomba: byl strasne smutny. vsichni jsme breceli. ale bylo tam strasne moc pozitivni energie a nadeje. alespon me se to tak zdalo.
ano.. to slovni spojeni „krasny pohreb“ me taky trochu prekvapilo. ale souhlasim s tebou, stefanos se rozloucil s zivotem dustojne a je dobre, ze bude odpocivat na tak krasnem miste.taky je pekny, jak vam nakonec podekovali, ze jste vzali deti, i kdyz to bylo urcite poruseni tradice. je videt, ze nekdy je to pro dobro veci.a janyskuv zapis v denicku me taky mile pobavil – jak uz napsala NULI – historie se opakuje 🙂
Mě čím dál víc baví Janýsek a jeho náhled na život 🙂
totállní kolokruh!
Hezký článek..řecký pohřeb jsem nikdy neviděla, ale tom prostředí to musí mít úplně jinou atmosféru
tina: denicek je naprosto skvela vec:)
kowakova: me zas bavi cist o ance.
hanele: kolokruh? to je dobre slovo:)
terezula: ano, ale jinak je to porad pohreb. takze neni o co stat…
Myslim, ze tohle byla moc cenna zkusenost pro Janyska i vsechny zucastnene. Patri to k zivotu a v budoucnu budou chapat odchod cloveka podstatne lepe, nez kdyby proste jenom zmizel a uz nebyl. Obcas vodim deti k umirajicim pribuznym, ne vzdy to jde tak idylicky jako jsi to ty popsala. A proto moc blahopreji k uspesne zivotni lekci. Stefanosovi posilam usmev. Pral by si to, ne?
Kéž bychom se dokázali na takovéhle zážitky podívat jako Janýsek…dáme si bonbon…život jde dál…
Zazila jsem pohreb, ktery se spise podobal oslave zivota, sice jsme si poplakali, ale odchazeli jsme s manzelem vicemene povzbuzeni, ze zivot ma smysl, ze smrt k tomu proste patri a je uzasne mit lidi, kteri na nas snad budou jednou takhle hezky vzpominat.
Brat deti na pohreb se patri, dodnes me mrzi, ze jsem jako devitileta nebyla na pohrbu sveho dedy, posledni rozlouceni je hodne dulezite pro vyrovnani se se zarmutkem.
lenka, dita, inka, hanka: diky za komentare. souhlasim:)
Dekuju!Dekuju! Dnes jsem se dozvedela, ze mi umrela pani zubarka, a tak jsem sem znova prisla na navstevu. Je to pro mne moc povzbuzujici. Zatim nevim, zda budu s sebou dcerku brat na pohreb pani zubarky, setkala se s ni jen asi trikrat a v kostele pry asi bude preplneno a snad budeme muset stat venku… Na pohrbu prababicky se mnou pred rokem a pul Danielka byla a bylo to pro nas obe moc dulezite moci se s ni takto rozloucit.
Muzu se zeptat,proc tam nesmi deti?To je nejaka „tradice“ ,nebo jen chce se mi rict „ohleduplnost k detske dusi,aby z toho treba nemely spatne zazitky…