V partnerském soužití nehraje roli ani rozdílný věk, rozdílné náboženství ani rozdílná národnost. Jedinou roli hraje fakt, že jeden z partnerů je muž a druhý žena.
Muži prý mají mnohem nižší práh bolesti než ženy. To už jsem si na vlastní kůži ověřila mnohokrát. Vrcholem ale bylo naše nedávné /moje ještě současné/ stonání.
První onemocněl Adonis /kromě toho, že mezitím byly nemocné obě děti a potom i já, ale toho si skoro nikdo nevšimnul/. Jedno pozdní odpoledne přišel domů se smrtelným výrazem v očích, převlékl se do trenýrek a trička a ulehl do postele. K posteli si ještě těsně předtím přinesl roli toaletního papíru /na smrkání/, láhev vody /na pití/ a televizní ovladač /na zabití času/. Poté za dramatických zvuků ulehl do postele a tvářil se tak nemocně a nepřístupně, že kromě zdvořilého optání se, zda-li by chtěl čaj, jsem se neodvážila ho oslovit, sbalila děti, aby ho nerušily a vypadla ven na co nejdéle, aby se brzy uzdravil.
Když jsme přišli domů, Adonis ležel pořád ve stejné poloze na stejném místě a vydával steny a výkřiky typu: „ach, ich, ajajajajajaj, ou, ach ach“, až jsem se opravdu začala bát, že nastala jeho poslední hodinka a tak jsem se pro jistotu šla optat, jestli nemám přivolat pohotovost a zda je situace opravdu tak zlá, že tak vzdychá. Vrhl na mě nepřátelský pohled a poznamenal cosi o tom, že tuhle bolest si nedovede nikdo představit. /To samé, když ho bolí zuby, žaludek či cokoliv jiného. Při té příležitosti jsem si vpomněla, jak když jsem měla strach z porodu a chtěla si nechat dát anestetikum, chlapácky mě utěšoval, že ho nepotřebuju, protože porod je standardní záležitost a rodí přece miliony žen na světě každý den…/
Držela jsem děti v dostatečné vzdálenosti od tatínka, aby nebyly vidět a slyšet. Najednou ale slyším z ložnice vzteklé břinkání na dětský xylofon, který Ofelie lišácky umístila mě přímo pod polštář. Nebyla to ani nijak výrazná melodie, ale ani monotónní hraní jedné noty. Vzteklá a naléhavá břinkavá melodie. Vešla jsem s otazníky v očích do pokoje, odkud se ze tmy nevrlým hlasem ozvalo: „Vodu.. Přines…“
Adonis, se, chválabohu, za několik dní uzdravil, ale teď jsem zase onemocněla já. Ulehla jsem na jedno odpoledne /když Ofelie spala a Janýsek byl ve školce/ do postele. Potom přišel Adonis. „Tobě něco je?“, optal se. Vyvětlila jsem mu, že mi fakt není dobře. „Hmmm, tak to snad brzy přejde. Určitě to není tak hrozné, jako to bylo u mě“. /Samozřejmě že ne, jak by také mohlo, když nevydávám žádné zvuky./ Poté odešel dodělat nějakou neodkladnou práci a já jsem mezitím měla na krku obě děti, které po mě samou láskou lezly a skákaly a pusinkovaly mě a nechápaly, že z toho nemám vůbec žádnou radost.
A v tu chvíli jsem se rozhodla. Normálně bych se sice cítila hrozně, ale došla pro Janýska do školky, po obědě sklidila nádobí a vzala děti ven, vyprala a ještě rychle poklidila hračky. Ale proč. Nemám taky právo být nemocná? A tak jsem začala používat stejnou taktiku. Vzala jsem si roli toaletního papíru a televizní ovladač a sem tam si hlasitě povzdychla. Adonis se na mě první dva dny nevěřícně díval, třetí den už se sám nabídl, že vezme děti ven, začal mi chystat snídaně /obědy vaří tak jako tak denně/, mačkat čerstvý pomerančový džus, vařit čaj a čvrtý a pátý den mě začal litovat, hladit po hlavě a říkat, že doufá, že se brzy uzdravím.
Už je mi o dost lépe, ještě to není úplně ono, ale tvářím se, že jsem na tom pořád dost mizerně. Vím, že to ode mě není hezké, ale kdy budu mít zase možnost se beztrestně koukat na své oblíbené seriály, nic doma nedělat a ještě s ním pod dobrou záminkou poslat děti nakupovat??? A Adonis bude mít o to větší radost, až se definitivně uzdravím…
Rozhodně to děláš dobře. U nás je nejhorší rýmička, ale když se pak stal manželovi vážný úraz, tak ani nepípl a zachoval si z nás nejchadnější uvažování. Krev z něj stříkala a on nám říkal, co máme dělat. Ale další rýmička už zase byla „smrtelná“
K tomu můžu dodat jen jedno: jen houšť, jen houšť!!! :-)))) trocha divadýlka nezaškodí, když oni ho hrají pokaždý.
Chlapi jsou asi všichni stejní. Příteli není dobře už asi měsíc. Před svými rodiči a známými dělá hrdinu, ale doma si vždycky sedne, založí ruce a vzdychne. Když se nezeptám do pěti sekund, jak se cítí, vzdychání se zintenzivní. A tak jsem teď neustále v pozoru, abych něco nepřeslechla 🙂
Dámy, víte, že jste k nakousnutí? Ať vám to vydrží i když Bára už nás chtěla shodit. Při těch mých peripetiích ve špitálu se i otrlým sestrám třásly nožky. Když jsem si na cirkuli uřízl prsteníček a další tří jen nařízl, tak přispěchavší sousedky se kácely. Ani jsem nepípl. Taky by mi nepomohly. Když se ale člověk uloží do postýlky a dělá se kolem něj hopinky, tak co?Jinak ze znalostí z rodiny, největší fňukny jsou lékaři a sestry.
nemyslíš Buteo spíš k zakousnutí?:-)jinak tohle znám moc dobře…možná chlapi špatně snášejí tu rýmičku, ale téměř smrtelné úrazy jim až tak moc nevaděj… 😉
anebo to je tim, ze u vaznych urazu maji pocit, ze se o ne stejne nikdo nemuze dobre postarat. a proto si to pak vynahrazuji rymickami??
Uznávám, že mužská smrtelná nemoc na sedm je rýmička 🙂
Jsem rád, že jsme se unisono shodli na rýmičce. Ona taková migréna se mi k heterosexuálnímu chlapovi moc nehodí
mam asi doma vyjimku protoze za dva roky co jsme spolu ani jednou nemel tendence vyuzit nejake vynucene zvysene pozornosti prehravanim nemoci, jednou si opravdu osklive vyhodil pri fotbale koleno a dobelhal se domu se slzami v ocich ale usmevech na rtech a trval na tom ze to nic neni a moznost jit k doktorovi razantne odmitl. Jinak nemocnej nebejva a pokud mu muzu verit tak ani nikdy nemocnej nebyl (krome uz zminenejch urazu z fotbalu).Proste neni zhyckanej a rekla bych ze je to tim jak se sam doted protloukal zivotem a resil opravdu zavaznejsi situace a problemy takze nebyl cas na vytvareni ‚pseudoproblemu‘. Nebo na to jeste neprisel jak snadny je zaridit ono ‚hyckani‘ 😉 Nebo vi ze by mu to neproslo? Jeste jsme si v tomhle nevytvorili zadnej ritual, mozna pozdejc 😉
Myslim..v partnerském soužití hraje roli jak rozdílný věk, tak rozdílné náboženství i rozdílná národnost. Tyto problemy jeste NE znasobuje , ale zmocnuje (problemy³ )fakt, že jeden z partnerů je muž a druhý žena.
…hmtak to v zavorce melo byt (problem na treti), bohuzel ani pocitac neni dostatecne genialni, aby byl schopen to mezinarodne sjednotit…
No, spíš než „rozdílný věk“ by tam víc pasovalo „velký věkový rozdíl“…V tomhle případě sehrála důležitou roli rozdílná mentalita, konkrétně jižanská přecitlivělost; ale vůbec všechno se tam prožívá na 100% – láska, bolest, radost… Ostrovanka to správně pochopila a Andonis „hru“ akceptoval… p.
sneczech, buteo: s rymickou souhlasim:))
spoon: pockej, az si f. vyresi svoje ostatni problemy, tak prijde rymicka taky..
majo, n.pavel: ne, trvam na tom, ze vsechny ostatni rozdily, jak kulturni, tak vekove ci nabozenske jsou nepodstatne…co se rymicky tyce, dokazuji to i ostatni komentare.
tak s timhle musim souhlasit:-D Muj pritel,taky Rek byl asi pred 3 mesici nastydly a delal jako by to byla nejhorsi smrtelna nemoc:-D pritom to byla rymicka a kaslicek….:-D