Moje chyba aneb konec mořské kanceláře?

Tak jsem vám chtěla popsat, jaké dostávám občas (vtipné nebo neuvěřitelné) vzkazy na messenger, ale místo toho vám napíšu, jak jsem úplně pitomá a jak jsem utopila svoji mořskou kancelář.

Vzhledem k tomu, že moje děti už jsou dost velké a nechtějí se mnou trávit moc času, musím se jich občas tak trochu doprošovat a sem tam je uplatit, aby mi chvilku věnovaly.

U Janise jsem si libovala, že po třech letech, co byl zavřený ve svém pokoji a vylézal ven jen tehdy,  když potřeboval jídlo nebo peníze, bude mít pubertu tiše za sebou (a v duchu opovrhovala matkami, které mají neustálé problémy se svými pubertálními dětmi, protože když je člověk řádně vychová, pak jsou v pohodě. Chacha…) Radovala jsem se samozřejmě  předčasně.

Protože Janis hraje hodiny na flétnu a pak zase další hodiny na telefonu šachy, snažím se zachránit jeho krční páteř a přinutit ho, aby se mnou chodil plavat. Když se v srpnu vymlouval, že je mu v moři (30st) zima, musela jsem ho doslova podmáznout a respektovat jím nastavená pravidla: koupat se půjdeme pouze v k větrnému mlýnu a pouze v pravé poledne. Ani dříve, ani později, ani nikam jinam. A tak já, stárnoucí matka chlapa v plné síle, se podřizuji a ploužím se v nejžhavějším žáru, abych si mohla užít přítomnosti svého syna. Ten mi mezitím vypráví, že zjistil, že lidská duše neexistuje a já přemítám, jestli mi ho snad v porodnici nevyměnili.

Každopádně teď, když mám svoji mořskou kancelář, se mohu chodit koupat už i v pravé poledne. Nedávno mi jedni dlouholetí známí předali slavnostně dárek (díky Davide a Gábino, ještě si to spolu vyřídíme), malý nafukovací člunek, abych si tam mohla svůj mobil v nepromokavém obalu vložit, a nemusela neustále skládat svoji dokonalou mořskou konstrukci. Trošku jsem se zastyděla, že si chci nechat patentovat ten svůj nesmysl, když tohle je přece o tolik jednodušší.

Jenže… Jenže jsem udělala chybu. Na břehu moře jsem zapnula svůj mobil do taštičky. Pravda, nešlo to tak dobře jako dřív, protože sůl se dostala do spárů plastového „zipu“. Nevěnovala jsem tomu nějakou zvláštní pozornost, protože mobil je stejně vždy nad hladinou. A tak jsem plastový obal vložila do člunku a krásně plavala. Ještě, když se mě jakési dítě ptalo: „A paní, co to v tom člunku máte?“ a já bodře odpověděla“ „To je mobil, taky se chce vykoupat, když pořád jen pracuje,“ a dítě se šťastně zasmálo a já si spokojeně pomyslela, jak jsem vtipná a umím to s (cizími – moje se mým vtipům zásadně nesmějí) dětmi. Byly trošku vlnky a ty šplíchaly do člunku, ale co se může stát, pomyslela jsem si, když mám mobil v té nepromokavé taštičce.

Janis se dlouho osměloval, až konečně vlezl do vařícího moře. Při plavání jsme si hezky popovídali. Já jsem vysvětlovala jemu, proč si myslím, že duše existuje a on se zase snažil mi mé názory vyvrátit, a já jsem při tom zjistila, že už na své dítě nemám absolutně žádný vliv. Což je asi dobře, protože každý si musí hledat a najít tu svoji cestu.

Když jsme vylezli z vody, moje nepromokavá taštička byla do třetiny zaplněna vodou. Mobil sice svítil, ale nereagoval, pak několikrát škytnul a zemřel navždy.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem si nedávno říkala, že bych si měla zálohovat kontakty a kalendář, a v tom záchvatu toho uvědomění jsem si naštěstí ofotila své poznámky, kam si píšu různé důležité věci, protože se mi nechtělo koumat, jak se to dělá přes google účet a taky si nikdy nepamatuju žádná hesla.

Trochu sklesle jsem se se svým synkem vydala k domovu. Po cestě jsem se snažila vysušit mobil pod sušákem na ruce na záchodě jedné kavárny a při tom jsem našla v obalu, který jsem sundala, pět eur. Cena útěchy.

Začala jsem být dost nervózní, protože na mobilu závisí veškerá moje i Adonisova práce a k tomu jsme měli domů pozvané kamarádky, které někde stepovaly před svatým Spyridonem a nemohly se mi dovolat. (Naštěstí křičely dole tak silně, že je slyšel Adonis, který jim otevřel.)

Když jsem zveřejnila na facebooku informaci, že mi moje mořská kancelář utopila telefon a že jsem přišla o všechna čísla, dostalo se mi pramálo útěchy, ale dostatek smajlíků popadajících se za břicho, spousta (pouze rádoby) vtipných poznámek a rad (děkuji pěkně, ale pozdě) a dalších škodolibých vzkazů. Tak jsem zajela za expertem Rossem, což je neskutečně sympatický elektronický čaroděj, který mi mobil rozmontoval na součástky a po hodině zavrtěl hlavou, že mořská voda nadělala své.

Ale když jsem viděla, jak se Ross (jmenuje se Spiros, ale má maminku Angličanku, tak mu doma říkají Ross) chová krásně ke starému, ale opravdu nemytému a zanedbanému Angličanovi se zkřivenými prsty artrózou a s demencí v pokročilé fázi, který mu přinesl k opravě jakýsi prastarý laptop z let, kdy byl zřejmě ještě zcela zdráv, přehodnotila jsem své „neštěstí“.

Pozorovala jsem Rosse, jak křiví prsty stejně jako jeho zákazník a na pozdrav mu zahákne ty své do jeho, peníze nazpět, které si Angličan zapomíná vzít, mu nasype do jeho peněženky a otvírá mu dveře, aby mohl vyjít ven, cítila jsem se jako rozmazlený fracek, který dělá z komára velblouda. Zakoupila jsem si u Rosse nerozbitný voděodolný telefon, protože své mořské kanceláře se prostě nevzdám (a z fotky výše jistě chápete proč), a odjela bojovat se svým těžkým údělem totálního idiota.