Moje cesta do práce (Ostrovní klasika)

Když se něco opakuje moc často, ať je to cokoliv, po čase se nám to začne zdát normální. Tak i mě moje cesty do práce. Dnes jsem se ale zamyslela, že zas až tak normální nejsou, a proto se pokusím je trochu popsat.

Ráno vycházím z domu okolo osmé. Ulice jsou ještě prázdné a život na ostrově se teprve probouzí. Obejdu pár nesebraných pytlů s odpadky, z jednoho zrovna vyběhla krysa a utíká směrem ke kanálu, projdu pod čerstvě vypraným prádlem zavěšeným na šňůrách s kladkou mezi dvěma domy, shýbám hlavu před smetákem trčícím z přízemního okna, na němž je umístěna televizní anténa, uhýbám proudu špinavé vody, který se nějaká vtipná hospodyňka jala vylít z kýble přímo z okna ven, vyhnu se psímu lejnu-věčnému problému hlavního města- a přicházím k autu.

Teď v létě tu poletuje spousta jiřiček a vlaštovek, na jednu stranu je to docela prima, protože tu nemáme skoro žádné komáry. Na druhou stranu ale moje auto vypadá, jako bych právě vyjela z ptačí farmy. Mýt ho už snad ani nemá cenu. Musím počkat, až ptáci odletí. Za měsíc už bude po všem.

Vyjíždím na severní stranu. Přes celé město vedou jednosměrky, takže pokud se dostanu za určitou hranici, musím objet celé město kolem dokola. Po několika chvilkách se přede mnou objevuje hladina moře. Cestu kolem moře si vždycky užívám. Slunce zrovna vyplulo nad hory na pevnině, vzduch se začíná oteplovat a já si v duchu říkám, jak je na světě krásně. To ale jen do té doby, než potkám prvního motoristu.

Džungle začíná a mě se dnes poprvé otevírá kudla v kapse. Přede mnou jede asi třicetiletá žena v kratinké sukničce a v lodčkách na jehlových podpatkách na motorce. Pravou rukou řídí, rychlost zpomalila na 25km v hodině, a levou rukou drží mobilní telefon a něco vyřizuje. První nedočkavci za mnou začínají troubit. S chutí se přidávám.

Přijíždíme v koloně k přístavu. Chci předjet asi stoletého strace ve zvláštním autě místní výroby. Je to vlastně taková motorka- tříkolka s budkou a náklaďáčkem za sebou. Její majitel ale pochází ještě z generace negramotných Řeků, proto dotaz, jak může mít tenhle člověk řidičák, není vůbec na místě. Nemůže. Ale řídí.

Dopravní předpisy se tu nedodržují. Já vím, že mám na semaforech, které už přes půl roku nefungují, přednost, neboť jsem vpravo. Ale ví to i ten, který se sem zleva řítí obrovskou rychlostí? Raději nic neriskuji, troubím a zpomaluji. Hmmm, nevěděl to.
Další semafory už kupodivu fungují. Nějaký šílenec přede mnou je projel stokilometrovou rychlostí na červenou. Naštěstí jsou lidé zvyklí čekat, až auta přejedou, i když mají jako chodci zelenou. Tentokrát se nic nestalo.

Vjíždím na úzkou silnici vedoucí k hotelu, kam mám namířeno. Proti mě jede auto. Na mé straně silnice. Spěšně šlapu na brzdy. Trochu zaskřípou a Angličan ve vypůjčeném autě, který zapomněl, na které straně silnice se tu řídí, na mě z okénka volá sorry. Ne tak už Řek, který mi zablokoval cestu, protože přede mnou najednou zastavil, vedle něj zastavilo i protijedoucí auto a oba dva řidiči se na pár minut zapovídali. První druhému pak věnoval pár cigaret na cestu, ještě mu jednu připálil a po mém delším zatroubení se s nadávkou na rtech rozjíždí dál.
Konečně živá a zdravá parkuju před hotelem. Bude tu na mě čekat pan Zmeškal. Jeho jméno vypovídá celý příběh. Ale o tom zase až jindy. Můj další všedně nevšední den právě začal