Nedávno mě pozvala jedna moje česká kamarádka na svoji loď, na které se svým manželem brázdí moře, na večeři. Přišla jsem s malým zpožděním a lahví vína. Na lodi už seděl mladý pár, který mě vesele zdravil, jakoby mě znal, jen já, hlava děravá, jsem si nemohla vzpomenout, kdo to je.
Kamarádka mi trochu napomohla:“Nepamatuješ si na Marcela s Janou??“ Hned se mi rozsvítilo. Marcel s Janou se vrátili!! „No jasně, že pamatuju, věnovala jsem vám kapitolu ve svojí knížce!“ Překvapila jsem je a přinesla si z auta knížku, kterou jsem jim chtěla věnovat.
Už tenkrát jsem Marcela s Janou obdivovala pro jejich touhu a snahu o splnění svých snů. A teď je vidím, stále spolu, usměvavé, šťastné a pořád zamilované. A co hlavně: svůj sen si splnili a plní dál. Marcelovi se podařilo dostavět svoji loď a pak vyplul s Janou po řekách na moře. Vždycky se někde zastavili na méně či více dlouho, vydělali nějaké peníze, aby měli na živobytí, a pluli dál. Pak se zdrželi na dva roky ve Francii, kde získali oba dva slušně placenou práci a odkud je nechtěli zaměstnavatelé pustit, ale Marcel s Janou chtěji jít dál za svými touhami. Chtějí postupně obeplout svět.
Fascinovaně jsem oba dva pozorovala. Jana je pořád stejná, bezprostřední, za ty tři roky, co jsme se neviděly, neztratila ani trochu ze svého valašského přízvuku. Marcel má akorát ostříhané vlasy, ale jinak je taktéž stejný, jako před lety. Jen možná maličko sebejistější, přece jenom za těch několik let překonal nemálo těžkých překážek.
Vyprávěli mi, jak teď Jana poletí na pár týdnů domů a Marcel mezitím dopluje na Kanárské ostrovy, kam za ním Jana přiletí, aby mohli společně přeplout Atlantik a na zimu zůstat někde v Karibiku.
A pak? Pak se uvidí. Loučím se s nimi atrošku jim závidím jejich odhodlání a naprostou svobodu…
romantika
asi je to romantické takto cestovat na lodi a moc bvy se mi to taky líbilo, i když netuším, jak dlouho bych to vydržela…když já někde cestuju, mám pak už po pár týdnech absťák na ty valašské kopečky a náš malý domeček…:-)) ale to má možná taky něco do sebe…pozdravuju všechny v Kerkyře i novomanžele! páá edita
Ja jim zavidim
Neni to hezke ,ale ja jim zavidim a chapu jejich touhy po poznani Taky mam v sobe toulave nohy ,ale taky rodinu co me drzi pri zemi Zivot v Recku jsem si prosadila ,ale ted po 18 mesicich kdy mne to tahne dal mam smulu nez mala dostuduje tak tu zustanem…..ach jo Tak alespon tem stastnejsi jen to dobre do budoucnosti a hlavne lasku
Nezáviď nebo budeš morous
Představ si, že je spousta lidí, co Ti závidí život v Řecku. Co Ty na to?Ono měsíc dva uprostřed oceánu a když teď se hurikány nějak množí, občas taky není co závidět. Sama hezky přeješ hlavně lásku, takovéto domácí hurikánování není k zahození, šak víme. Když tak taky napiš knížku, jak Tě svědí nohy v Řecku, rádi počtem. Hezký den
achh…ja taky, tu svobodu…
Plavbu přes Atlantik rozhodně není co závidět, do toho bych nešla ani náhodou. Ale kolem klidného středomořskýho prostředí, proč ne…. koneckonců už jsem tak plula, i když na trošku větší loďce :-)Je to fajn, když se potkaj‘ dva lidi, co mají stejnou představu o životě, to jde pak všechno snáz.
Je skvělé žít si podle svého a mít jeden ve druhém v takovém žití oporu. I když nejsem žádný velký příznivce mořeplavby (tím méně napříč Atlantikem), tohle na tom příběhu Marcela a Jany taky závidím.A mimochodem – díky jednomu milému vyprávění na pokračování jsem se zase po létech stal (a jak rád!) rozhlasovým posluchačem. Moc příjemné půlhodinky. A když jsem dnes v obchodě uviděl masážní žínku Adonis, prostě jsem nemohl odolat :-))
edith: ja jsem spis zazavidela tu svobodu, nez tu plavbu. na tu bych nejela, ani kdyby me nekdo zaplatil:)
morous: souhlas s buteem. uzivej, co mas.
buteo: :))) domaci hurikan:)
L;ach…
m.amar: s tim souhlasim. ale jak pisu, spis jde o to odhodlani a svobodu.
cerf: masazni zinka adonis?? co vsechno dela? vari taky?
Mno tak snad je to při plavbě přes Atlantik někde nespláchne. Já se plavil na lodi nejdýl 2 hodinky a byl jsem zase rád na pevný zemi:-) – na malý lodi by mi bylo dosti šoufle. Jináč, ale mají štěstí, že se jím daří plnit svoje sny – to se ne každému v životě zdaří..
Není-li masážní žínka Adonis stimulována vnější silou, jen tak netečně leží, a zdá se, že investice do ní byly vyhozené peníze. Vezme-li se ale za správný konec, ožije a dokáže neuvěřitelné věci. K vaření jsem ji zatím nepustil, ale když je určena k masírování, očekával bych, že bude mít minimálně kladný vztah k masu :-).
Chce se mi parafrázovat:(Já je nelituju. Já jim to děsně závidím) = Já je lituju, já jim to děsně přeju :-). V dobrém, samozřejmě. To bych se nejen neodvážila, ale ani bych po takové cestě netoužila. jenomže – teď. Kdoví, coby v mládí …
Je fajn,když se dva potkají. Když v tom druhém najdou sebe..společný sny.Pájo..zdravím a GRATULUJU k radiu.
Hezký, závidím jim 🙂Taky jim závidím tu svobodu a díky za pěkný příklad, že to jde a že je možné něco se svým životem dělat.
mara: casto maji lidi proste pocit, ze to nejde…
cerf: vtipne:)
nuli: presne. neni treba zavidet ten cil, jen tu cestu k tomu cili. taky jim to preju.
sara: dekuju moc!! kam jsi zmizela?
jobie: vyjadrilas to uplne presne.