Tohle si o mně štěbetají tady na Korfu i rackové houpající se na zpěněných mořských vlnách. Ano. Jsem líná matka a přiznávám to celkem beze studu. I když možná jsem prostě bohémská matka, to zní trochu lépe. (Líní rodiče mají prý děti s velkou fantazií, alespoň podle knížky Toma Hodgkinsona, která mi nebyla inspirací, jen ujištěním, že nemám mít výčitky).
Nevařím, nenakupuji (zlatý Adonis), uklízím jen, když je to nezbytně nutné (ale i to je relativní), místo toho se courám po venku, fotím krásy ostrova a chodím na ouzo ve stínu cypřiše. S dětmi hraju výhradně jen hry a muziku, která mě baví, a jezdím s nimi na výlety, které se mi líbí, obzvlášť ty, kde se v cíli nachází nějaká příjemná taverna. Nevozím je na žádné kroužky, ale mohou chodit na aktivity, které zvládnou samy pěšky.
Píšu si svoje historky na počítači, hraju si svoji muziku, zatímco moje ubohé děti doma uklízejí (mají seznam placených prací), aby si vydělaly na kapesné (Ofélie), a aby Janis splatil svoji ultradrahou flétnu, na kterou jsem mu půjčila peníze, hrají si a čtou a vytvářejí různé zajímavé či méně zajímavé věci.
Finanční odměny ale nejsou vždycky motivující. Ofélii jsou víceméně jedno, protože nic nepotřebuje, ani nic nevyžaduje, většinu čas je prostě spokojená s tím, co má. Někdy, když už se vážně rozčílím, zakážu jí třeba na čtrnáct dní televizi a ona neřekne ani slovo. Nesnaží se přemlouvat, smlouvat, prostě pokrčí rameny a jde si číst. Říkám si, že to snad není možné, že ji to tak nezajímá, ale přesně za črnáct dní v určitou hodinu přijde a zeptá se, jestli si už může pustit televizi, že jí trest právě vypršel. Já už ani sama nevím, kdy jsem jí ho vlastně uložila, ale ona to ví naprosto přesně.
Nevím, jak to dělají ostatní rodiče, ale já prostě svoje děti nemůžu přinutit k pořádku v jejich pokoji. Nezabírají ani sliby, ani výhrůžky či pokuty (musejí doma uklízet, aby ty pokuty měly pak z čeho platit – nebožátka, říkám si, když si to teď tak po sobě čtu…), pozitivní motivace, odměny, prostě nic. Sem tam něco zakopnou pod postel, aby to nebylo vidět, ale to je zhruba všechno.
(Vsuvka: já jsem samozřejmě byla úplně stejná, ne-li horší. Pamatuji si, jak mi maminka chtěla pomáhat, jak prosila a žadonila, ale nebylo to nic platné. Až jednoho dne řekla, že když si nehodláme uklízet v pokoji, abychom si se sestrami alespoň zavíraly dveře, aby neviděla ten nepořádek, což jsme od té doby poctivě dělaly. Jeden maminčin známý jí říkal: „Neboj, vnoučata nás pomstí.“ A já vidím, že už je to tady. Pomsta je vskutku dokonalá..)
V neděli ráno jsem se snažila děti vzbudit a přitom zakopla o nějaké věci rozházené na podlaze. Zle jsem zaklela a začala je opravdu nehezkým způsobem vyzývat k nějaké činnosti, protože pohár mé trpělivosti už značně přetékal. Janis spal jako dudek, ale Ofélie si četla v postýlce a dívala se na mě nevinnýma očima.
Naštvaně jsem odešla do kuchyně přichystat snídani. Na stole jsem spatřila navršené nějaké papírky. Už už jsem se chtěla rozčílit, kdo tam zase nechal takový binec od večera, když tu jsem přišla blíž a to, co jsem spatřila, mi vehnalo slzy do očí:
Na stole ležely nějaké papírky a na nich bonbóny ve tvaru srdce. Pod tím leželo přáníčko, kde byly tři básničky. Jedna v řečtině, druhá v angličtině a třetí vlastně nebyla básnička, ale psaní v češtině. Byl den matek. S dojetím jsem si je přečetla a šla Ofélii obejmout. Podívala se na mě radostně a vyprávěla mi, že si nařídila budíka na sedmou ráno, aby mi tohle překvapení mohla přichystat. „Mám tě ráda,“ šeptala mi. „Mám tě radar…,“ utrousil z postele se zavřenýma očima můj pubertální hoch a zasmál se ohlušujícím mutujícím hlasem.
Znovu jsem si přečetla kartičku, na které bylo česky napsáno: „Chtěla bych ti říct, že přesto, že někdy zlobím, (upozornění-to není pravda), tak tě mám moc moc ráda! Přeju ti, abys byla vždycky šťastná! Všechno nejlepší, moje nejsladší maminko.“
A já jsem si uvědomila, že pořádek v pokoji prostě není důležitý, že takovéhle vzácné chvíle úplně přehluší jakékoliv mateřské pořádkové ambice (které navíc moje děti neměly ani po kom zdědit). A tak jsem jen ráda, že si užívají života, který sice není úplně spořádaný, ale je plný lásky a radosti.
Jsem dneska nějaká dojímavá a tohle mě dodělalo… 🙂 Krásně napsáno.
🙂
Však je v tomto srovnání dobře poznat, co je opravdu důležité. Pro „tvůrčí lenost“ a ne vždy úspěšný boj s nepořádkem mám pochopení. Jinak bych sám se sebou obtížně vycházel :-).
haha, vim, o cem mluvis!!
Pavli,tak opět díky za skvělé počteníčko.Jako bych viděl sám sebe,když jsem byl malý.A úplně jsem si představil Ofélku,jak Tě dostala.Přece není nic krásnějšího,jak projevená láska od obou děcánů.A je úplně jedno,jaký bordýlek kopnou pod postel.Tam se toho vleze.:-)))Posílám moje pozdravy z Valašska na srdeční Korfu a všechny zdravím.
to je fakt, pod postel se toho vleze fura!!
Pájo, máš to Ty i Tvoje děti úplně správně srovnané! Úplně nejlíp srovnané .
srovnane pod posteli:))
tvl ty mě chceš dojmout nebo vlastně už se ti to podařilo doost dobrej motherday
teda, ze zrovna tebe bych takovym pribehem dojala, to bych opravdu necekala! asi starnes, filipe!! 😀
Myslím, Pájo, že opravdu jsi skvělá matka, nechci Ti nijak pochlebovat, ale podle toho, co píšeš o svých dětech ( a nemyslím tím jen to krásné překvapení) jim dáváš to nejlepší co jde. Že je máš ráda a že mají dělat , co je baví:-)
dekuju. ja jsem proste na vsechno ostatni fakt moc lina…
Ahoj, četla jsem to ráno ještě v posteli a musela jsem na konci utřít slzu 🙂 Hezký! S tím bordelem v pokoji bojuju neustále…tak třeba příští týden má Šárka školní disko. Jo, má podmínku, může jít, pokud si uklidí ten šílenej brajgl! Nepořádek mi nevadí, bordel JO 😀 To Tvé nevaření mě rozesmálo – kdybych nevařila, všichni bychom chcípli hlady 😀 Měj se krásně.
tak pak napis, jak to dopadlo!! jinak s varenim – mam opravdu kliku:)
Tak to muselo být moc hezký překvápko od Ofélie. Mno já byl taky se ségrou jako malej nepořádník – to je asi normální. Tatík nám vždycky vyhrožoval, že jestli si to neuklidíme, tak nám to vyhází – to někdy zabralo :).
Mě se hrozně líbí, že učíš děti hodnotu peněz, že je nedostávají jen tak. Pamatuju, jak jsme jako malý běhali s flaškama, které jsme vraceli a peníze za ně bylo naše první kapesné. A, že jsme ten obchod neměli zrovna za rohem a sklo něco vážilo. Nebo třeba jsem musel v létě umýt otci auto apod.. No a luxování, mytí nádobí, vynášení koše a tak, to byla samozřejmost. V luxování jsme se střídali a u mytí nádobí ségra myla a já utíral :).
jo, s tim souhlasim. deti by se mely naucit hodnotu penez. odnaseni flasek je dobrej vydelek. u nas by se tim deti mohly zivit, i kdyz lahve od plzne tu neberou:))
Krásně napsáno! Spokojená máma = spokojené děti 🙂
diky. neco na tom bude…
Janisovi a Ofélii lze jen závidět. . . ( nechcete mě adoptovat? 🙂 )
no, kaco, mne dve deti stacej, ale adonis by mozna jeste nejakou adoptovanou dceru mezi 20-30 rokama bral 😀
Obávám se, že nesplňuji kritéria. . . :-))
Krásný 🙂 Mám to hodně podobně, taky u nás vaří muž 🙂 jen na ty kroužky vozím, jsou na samostatné chození malé… Ještě budu muset poštelovat ty výlety, protože z míst typu obří herna pro děti se mi dělá lehce nevolno…přesto občas jdu. Asi bych si měla vzít příklad z tebe 🙂
herny, to jsou kapitola sama pro sebe. pro me des a hruza, stejne jako detske narozeninove party. nastesti to deti nejak nebere.
Když jsou nepořádné děti, člověk se s tím nějak srovná – třeba tak, že stále doufá, že třeba jednou v blízké budoucnosti (a doufá, že ta budoucnost je už zítra) ….. Ale když je nepořádný dospělák, to fakticky štve. A s tím se už nedá dělat vůbec nic. Takže jste na tom, holky (Pavli a Jani) vlastně dobře.
U nás to funguje tak, že manžel si různě dělá hromádky věcí, které potřeboval nedávno a hodlá použít zase někdy, a já je přenáším a uklízím. A protože nevím, co v nich bylo, nevím, kam jsem to dala. Takže pak můžeme hrát „hoří hoří přihořívá“, ale kdo nás bude navigovat? Ted právě hledáme tlakoměr na pneumatiky. No, snad se někde objeví 🙂 🙂 🙂
hahahahahhaha…. mame to podobne. prestala jsem resit. hromadky zasadne nechavam tam, kde jsou…
Ahojky
,krásní lidé ,paní Pavla nás pohladila opět po duši, a za to jí velký dík.
Hned se na ten braigl v pokoji našeho primána dívá lépe. Srdečný pozdrav z Krkonoš.
PS: co takhle pozvat babičku Korfičku(na úklid)lehátka teď u moře určitě neuklízí.
Jan.
zdravím primána i Krkonoše. Babička Korfička už určitě uklízí lehátka…
Jsem starý chlap, ale čtení Tvého článku mi pohladilo duši a můžu na traktůrek a vyrazit do lesa na dříví. Je půl sedmé a rýsuje se krásný den.
V Lillehammeru /Norsko, jak byla ZO/ je velká skanzen a taky tam mají ukázky bydlení po staletí. V domech 20. století, kde už jsou dětské pokoje je v nich neuvěřitelný bordel.
Moje německá vnoučata, jako správní Němci jsou na vše pintlich, ale ve svých pokojích mají , můžeš hádat – no přece neuvěřitelný bordel.
Já jsem hlásal myšlenku, nechat tak, jen občas prohlídnout, zda tam nejsou zapomenuté svačiny. Krásný den do země s modrým mořem
Tak to mě moc těší, že nejsme sami!!!!
der Skanzen – takže velký
Ne nadarmo se říká : binec v bytě – šťastné dítě !
🙂 pod to se podepisuji…
🙂
Krasne napsane