Je to tak zvláštní. Každým rokem se tomu divím znovu a znovu: Přechod ročních období je tak nenadálý a rychlý, že jakékoliv jarní plány na vycházky do rozkvetlých luk a strání, mi protečou mezi prsty, jako kdyby vlastně nikdy ani nebyly.
Teprve nedávno jsem vyměnila zimní peřiny za jarní. Několik nocí nám pod nimi byla zima a najednou-je to tady. Léto. Dnes už nám i pod jarními bylo horko. A než se nadějeme, vyměníme jarní za prostěradla a později už budeme oddychovat i bez něj pod točícím se větrákem na nejvyšší rychlostní stupeň.
Dnes ráno jsme se probudili do příjemného chladného rána. Při ranním čaji nám už sluneční paprsky nakukovaly do kuchyně. Chvíli jsme s Adonisem přemýšleli, jak strávíme dnešní den. Pak jsme si připravili kola, Janýsek svoje, ale malá Ofélie ještě u mě v sedačce, a vyrazili okolo moře garistkým zálivem až do překrásného parku Mon Repos.
V této skvostné zahradě stojí zámeček posledního řeckého krále a odtud vede cesta dolů k moři- ke kamennému molu, kam se chodívala koupat celá královská rodina.
Mezi vysokými cypřiši se před námi otevíraly okouzlující výhledy na širé moře a já jsem jen vdechovala tu hořkou vůni lesa a vlahý mořský vánek.
U moře bylo jen pár místních lidí. Adonis potkal pokladní ze supermarketu a spolužáka z první třídy, kterého dobrých 35 let neviděl.
Rodinka vedle nás si rozbalila na mole ručníky, vybalila svačiny, rádio, kde obstloustlý černý pán s chlupatou hrudí a zlatým řetízkem na krku, naladil nějakou polupární stanici s řeckými písničkami. Paní si šla k přírodnímu pramenu pro vodu, aby si mohla „vytřepat“ studenou kávu frapé, děti pojídaly brambůrky a starší syn si od otce připalil cigaretu.
Děti si hrály ve vodě, výskaly a skotačily. My jsme si sedli do stínu, Adonis si vytáhnul knížku a já jsem jen zasněně pozorovala veselé děti sbírající mušličky a v duchu si připomínala svoje krásné dětství. Až mi v tu chvíli bylo skoro líto, že už nikdy nezažiju ten pocit bezstarostnosti, kdy se čvachtám v chladné vodě do té doby, než mi zmodrají rty a drkotají zuby. Kdy běžím k mamince,která mě balí do osušky a podává mi namazaný chleba, který venku tak chutná. Kdy pak zbytek kapek nechám usušit horkým sluníčkem, abych vzápětí mohla zase hupsnout zpátky do chladivé vody. Kdy se večer koupu ve vaně a úplně vyčerpaná usínám, zatímco mi maminka zpívá a čte pohádku na dobrou noc.
V hlavě mi zní verze písničky Janis Joplin: Summer time and the living is easy -Je léto a život je tak jednoduchý… Na chvilku spouštím děti z dohledu, zavírám oči a naslouchám šplouchání moře.
To je krásné! Užívejte klidu, dokud je ostrov prost klientů a vy ho máte v podstatě pro sebe. Závidím vám, ale né tolik, protože příští týden už na Krétě budeme poslouhat to šplouchání moře snad taky a syn a nakonec přece jen na ostrově Kos. Takže – krásný večer do kerkyry! Jsme v duchu s vámi…Valaši
Milá Pájo, po přečtení tohoto článku se sama sebe ptám, asi po miliontý – CO MĚ, PROBOHA, JEŠTĚ DRŽÍ V PRAZE?? Ale já se odhodlám … Uživej co lze, v dětství jsme to krásné brali jako normální, dneska to snad, více oceníme. Pa, Simča.
Predposledni odstavec me fakt dostal a dojal, je to tak pravdivy, hrozne dobre jsi to vystihla…
Zase jste toopravdu krásně napsala, taky jsem byla dojatá.
chlebas maslem nebo bez mi chutna i doma, chjo ja se tak tesim na ceskej chlebicek, zadny toustovy „vysmech“, ale pravou Sumavu bych si dala!!!!!!!!!!!!!!
edi: moc si to uzijte!
simka: ja se ptam taky: proc uz tady davno nejsi?????
laura, nuli: dekuji. my to dojimani mame v rodine. pak mame vsichni slzy na krajicku. ja mam k tomu jeste autodojimani, takze si nekdy poplacu u sveho psani sama:))
pindruscha: ja mam chleba s maslem taky rada a na to cerstvy rajcata a sul, mnam. ale co mi prijde zajimave, jak se snad 99%cechu v cizine styska po ceskem chlebu. mozna by stalo za to na tohle tema vytvorit nejakou studii.
chleba s máslem mi chutná i řecký, z pekárny donesený ráno hezky k snídani….ach jo, já už chci letět do Řecka, ale ještě musím pár týdnů počkat. Jinak ten předposlední odstavec mě taky dostal a to se nepovažuju za sentimentálního člověka.
Pajo, ty mě trápíš…takový výlet bych si dala hned říct. A tu vůni domácích rajčat ze zahrádky na chlebu s máslem, jako bych cítila…asi si zakážu čtení tvého blogu:-)
irena, dita:teda, zdá se, že jsem tím namazaným chlebem vyvolala docela hodně emocí:)
TAK JSEM SI TO PRECETLA A SLA JSEM SI TEN CHLEBA NAMAZAT.AKORAT JA JSEM VICE ROZEZRANA.DAVAM SI S FILADELFII (TAKOVY SMETANOVY SYR) A NA RAJCATA I PEPR.VRCHOL CO?
Milá Ostrovanko, já mnohem víc čtu, než píšu, ale už tolikrát jsem Vám chtěla napsat, že číst mnohé Vaše články je pro mě moc krásné. Mám při čtení stejný pocit, jako když slyším starou Nohavicovu písničku „…dokud se zpívá, ještě se neumřelo“. Taková nostalgie, že někde je citlivé srdce, inteligentní hlava, krásný člověk a … a já můžu naslouchat. Vy jste jeden z mých nejcennějších nálezů na internetu. Děkuji.