Kamarádi z kláštera

Protože si naši kamarádi Kuba s Terezou vybrali nejdeštivější týden celého roku, vzala jsem je včera na výlet do jednoho kláštera, o kterém mi v létě vyprávěl můj kamarád Petr, ale kde jsem ještě nikdy nebyla a samotné se mi zoufale nechtělo. Rady Korfanů, kudy se tam jede a zda tam vede a jaká cesta, se od sebe velmi lišily, takže jsem usoudila, že cestu budeme muset najít sami, protože nikdo z rádců tam zřejmě nikdy nebyl (tohle je na Korfanech tak fascinující, že nikdy nepřiznají, že něco nevědí, to vám raději špatně poradí).

Když jsme projeli několika horskými vesnicemi, spatřili krásné vodopády v Nymfes a prastaré olivové háje, které v dešti vypadají s mlžným oparem jako kulisa z nějakého hororu, našli jsme vesničku Klimatia a odbočku na klášter svaté Trojice (Ag. Triada). Měla jsem trošku obavy, že jedeme pozdě, že mniši budou mít zrovna siestu a nepustí nás dovnitř, ale rozhodla jsem se, že to prostě risknu. Na ulicích nebylo ani živáčka, ale zrovna, když jsme se chystali odbočit, spatřili jsme auto vjíždějící na stejnou cestu. Chtěla jsem se zeptat, zda jedeme správným směrem, tak jsem stáhla okénko a najednou si všimla, že v autě sedí dva mniši. Takže jedeme správně, zaradovala jsem se. Ale mniši si všimli, že jsem se chtěla zeptat, proto počkali, otevřeli okénko oni a já jsem na ně zavolala, že bychom se chtěli podívat do kláštera, jestli je to možné. Oba kývli, že ano, že máme jet za nimi.

Asi po kilometru asfaltu jsme pokračovali po strašlivé cestě plné kamenů a výmolů a hlubokých kaluží. Myslím, že pokud by mniši nejeli před námi ve své malé pandě a já nekopírovala přesně jejich triky, asi bych to bývala brzy zabalila a otočila nazpět, protože nebylo jasné, jak daleko touhle cestou necestou vlastně pojedeme. Asi po dvaceti minutách jsme nějakým zázrakem bez úhony dojeli ke klášteru. Z oblohy padaly provazy vody, a tak k nám mladší z mnichů přiskočil s deštníkem a zval nás dál.

Usadili jsme se ve starém kostelíku, a starší z nich, který se představil jako páter Romanos, nám vyprávěl historii kláštera. Prý některé fresky pocházejí snad ze 16.století, ale úplně přesně se na tom kolegové neshodli, většinou se lišili třeba o dvě stě až tři sta let, tak jsme si raději místo historie kláštera nechali vyprávět něco o jejich životě.

Oba dva na tomto opuštěném místě s překrásným výhledem (který nebyl přes déšť bohužel vidět) bydlí už třicet let. Předtím byl klášter osmdesát let neobydlen. Romanos nám vyprávěl, jak je zde šťastný, že každý den promlouvá s Bohem, jezdí vykonávat křty a svatby a pohřby, žehnat školám a různým spolkům, a jednou za měsíc chodí ke zpovědi. Sám sebe označil za velmi bohatého, tedy duchem, samozřejmě. „Vlastně bych si mohl říkat „Duchovní Onasis,“ jestli víte, co mám na mysli. Věděli jsme.

Zaujalo mě, že se zpovídá svému spolubydlícímu mnichovi, v klášteře totiž bydlí jen oni dva. „Opravdu se máte z čeho zpovídat? Vždyť tady musíte žít úplně svatý život,“ ptala jsem se z části vážně a z části z legrace. Pater Romanos se na mě podíval s řekl: „Jasně, i my tady hřešíme, ale především myšlenkami…“

Potom se nás vyptával, odkud jsme a co jsme zač. Když slyšel, že naše kamarádka Tereza je nevěřící a nepokřtěná, zvesela jí nabídl, že ji v létě, až přijede na Korfu na dovolenou, s chutí pokřtí v moři. Pak, když zjistil, že není vdaná, jí nabídl, že ji se křtem zároveň oddá za Kubu a prý jim vystrojí parádní hostinu přímo v klášteře. Pravé posvícení.

Oba mniši byli v tak dobré náladě, že nás z kláštera vůbec nechtěli pustit. Přemlouvali nás, ať zůstaneme na oběd, že budou mít spařenou chortu (trávu) a vařenou cizrnu (postní jídlo) a že máme rozhodně zůstat. Vysvětlovala jsem, že na nás doma čeká Adonis s obědem a pokud mě páter nechce při příležitosti Tereziny svatby rozvádět, pak budeme muset odejít zavčas.

Mezitím, co starší z mnichů vymýšlel detaily křtu a svatby, mladší Athanasios se začal anglicky bavit s Kubou a Terezou o Praze, kde byl dvakrát na návštěvě a kde se mu velmi líbilo, o filmech Věry Chytilové a Jiřího Menzla, které miluje, a o avantgardě a dadaismu.

Ještě chvilku nás přemlouvali, abychom zůstali, ale když viděli, že je to marné, přinesli nám alespoň tašku plnou pomerančů a citronů a dokonce nám dali čtyři banány, které předtím nakoupili ve městě na tržišti. Pak nám každému dali ještě ikonu svatého Paisia se slovy, že cokoliv od něj budeme chtít, budeme to do druhého dne mít.

Pak jsme se zeptali, zda se s nimi můžeme vyfotit, a když oba nadšeně souhlasili, udělali jsme si několik obrázků i selfie a já jsem slíbila, že nechám vyvolat a předám jim je, až pojedou na nějakou službu ke svatému Spyridonovi.

Nakonec si páter Romanos chtěl ještě uložit moje číslo do svého starého mobilu, chvilku něco ťukal a pak mi se smíchem ukazoval, že jsem třetí v řadě protestantů – jako prvního tam měl uloženého evangelického faráře  jako Protestanta Miltose, pak nějakého dalšího protestanta z Athén a já jsem skončila jako Protestant Pavla.

Vřele jsme se rozloučili, hodně jsme se nasmáli, mladší z mnichů nás šel s deštníkem doprovodit k autu a slíbil nám, že kdybychom po cestě měli nějaké problémy, přijede nám pomoci, ať jen zavoláme. A když jsme přijížděli zpět do Kerkyry, volal nám páter Romanos a ptal se, zda jsme v pořádku a že se těší, až nás zase uvidí.

No, a aby toho nebylo málo, doma jsme to vyprávěli Adonisovi, který na nás čekal s jídlem, a ten, když to slyšel, vzal telefon, zavolal do kláštera a pozval oba mnichy v neděli na oběd…